Jdi na obsah Jdi na menu
 


Povídka A

6. 2. 2009

„Alláh ti dopřej pokoje!“

 

      Když se probudil, nepřipadalo mu divný to ticho kolem něj. Ono se občas stává, že v pralese bývá ticho. Ale jindy aspoň nějakej pták zakdáká nebo spadne větev. Ale to dnešní jitro nebylo slyšet vůbec nic. Ani vlastní dech nebo tlukot srdce nezaznamenal. Že by ohluchnul? Ne! To nemůže být pravda! O opaku se přesvědčil, když si lusknul prsty. Jednou, dvakrát. Začal si luskat svojí oblíbenou písničku. Usmál se. Neslyšel ji už hodně dlouho.

     

      Nevím, kdo vymyslel to pořekadlo „klid před bouří“, ale když sem si doluskal tu songu, najednou se mi v hlavě vybavilo. Instinktivně sem zaleh břichem na zem. Pak sem se toho lek jak moje máti pavouka ve skříni. Přede mnou se objevila postava. Kdybych nezareagoval rychle, měl bych v hlavě cejch vypálenej.

     

      Vlastně přežil nejen díky svým bystrým reflexům, ale především tím, že ta postava, která jej vyrušila z ranního rozjímání, udělala velkou chybu. Neměla připravenou zbraň v pohotovostním režimu a navíc se jí zasekla pojistka. To se v džungli taky občas stává. Ale ona nemohla tušit, že narazí na osamoceného nepřítele. Že by desertér, pomyslela si?

      Proč vlastně Ona, postava? A ne On, nepřítel, voják nebo nějak podobně? Ona, postava, byla totiž vojanda, ženská…

 

      Že je to negrouš, to mě došlo hnedka. Náš to nebyl, páč sem hodně hluboko na nepřátelskym území. A taky takový boty, starý ruský kanady, který už pomatujou Afghanistán, naši obecně nenosej. Ale co sem teda udělal pro svoje přežití? On ten pud sebezáchovy je někdy dobrá věc. Adrenalín vám stoupne do hlavy, a tak, takže ste pohotovější, zuřivější a kdovíco ještě.

      Překulil sem se bokem za spadlej kmen stromu a čapnul spadlou shnilou větev. Jak se říká tomu kotoulu, že se nejdřív odrazíš a pak se zbalíš do klubíčka ve vzduchu, takže takový to salto? Pamatuju si, že ve škole mi to moc nešlo. Teď by ze mě měl tělocvikář radost. Vyskočil sem zpod toho stromu, kotoulem sem se „dokulil“ k nohám negrouše a ty sem mu podrazil. A ještě sem stih vyrazit mu tou samou větví zbraň. Myslim, že sem timhle „gymnakouskem“ překvapil sebe víc než negrouše.

 

      Pak byl překvapenej ještě víc, když zjistil, že ten negrouš je negryně. Není tím myšlený jakože negr – černoch, ale negramot. Tak označovaly nepřátelské vojáky všichni z Koalice.

      Takže tam tak stál nad ní a civěl jak spadlej z višně. Holku v maskáčích, která ještě k tomu před okamžikem na něj mávala kvérem, dosud nepotkal. A to měl za sebou pár let bojovýho nasazení. Zato povídaček a legend o „ženských bojovnicích“ slyšel hodně. Doufal, že sou dostatečně přibarvená, protože jinak by byla děvčata krutější a krvalečnější než jejich mužští kolegové. Dokonce i ty vojandy z koalice dosáhly takovéhle pověsti. Proto se jich asi hodně dostalo do speciálních komand.

      Jenže ta holka ležící pod nim a třesoucí se strachem a zděšením vůbec nevypadá na nějakou krvežíznivou stvůru. Navíc jí mohlo být sotva dvacet. Jo viděl kluky, který ve svejch dvaadvaceti zabíjeli nepřátele s kudlou v ruce, ale to už měli za sebou nejmíň dva roky bojových operací. O drogách ani nemluvě.

 

      Tahle válka už pro něj nic neznamenala. Když byl mladší a studoval na gymnáziu, chtěl se stát vojákem. Pak začala ta celosvětová kampaň proti teroristům, kteří se mezitím spojili ve větší „terostáty“ a vedli organizovanou válku proti „civilizovaným“ státům na Západě. K tomu se v Rusku vrátili k totalitě a ony „terostáty“ začalo hospodářsky i vojensky podporovat. Když jeho strýce, důstojníka výsadkářského pluku, poslali do ostrých bojových akcí v amazonské džungli, ze kterých jej za pár týdnů přivezli v rakvi, změnil názor a vojenskou kariéru zahodil za hlavu. Začal studovat na vejšce a „pozvánku“ do rekrutačního centra zahodil do koše. Za necelej měsíc seděl v autobuse jedoucího na vojenskou základnu.

      Strávil výcvikem skoro rok. Za tu krátkou dobu se udála spousta věcí. Rozpadla se Evropská unie a některé státy začali válčit proti sobě. Koalice složená především z bývalých členských států NATO, které nefungovalo už od roku 2006, začala podnikat rozsáhlé akce pro uklidnění celosvětového chaosu. Třetí světová válka byla na spadnutí.

      Nové zbraně ovládly bojiště. Plazmové pušky, letouny s kolmým startováním, radary na „organické“ nepřátele a jiné vychytávky. Jenže teroristi, díky kontaktům v Koalici a finanční jistotě, se k novým zbraním také dostali. Navíc zde bylo „Nové Rusko“. Pryč byla doba skrytých sebevražedných teroristických útoků v centrech velkých měst. Nepřátelské jednotky se vysazovaly v týlu koaličních sil přímo na jejich území a bez milosti je masakrovaly. Mezitím nezapomněly na obyčejné obyvatelstvo, které hrůzy této taktiky pociťovalo nejhůře. Teroristické útoky však neustali. Naopak, stali se z nich přímo jatka. Například, před rokem a půl v Londýně, jednotka negroušů obsadila Trafalgar Square a střílela po každěm, kdo se jen hnul. Když na místo dorazila armáda, odpálili teroristi špinavou bombu, fenomén této zoufalé války. Osmset mrtvých na místě, patnáct tisíc mrtvých do měsíce, další statisíce zasaženy radioaktivním spadem. Anglie vzápětí vystoupila z Koalice.

 

      Už mě tahle válka unavuje. Mám za sebou bez dvou měsíců čtyři roky aktivní služby! Když ovšem nepočítám ty tři měsíce ve špitále, když mi málem granát usáp nohu. Vzpomenu si vůbec na první misi? Asi ne. Ale pamatuju si na prvního negrouše, kterýho sem picnul. V Turecku sem si od kámoše pučil starou ostřelovačku. Měla větší přesnost na dálku než plazmovka. Ve skalách se mihnul, ve vzdálenosti asi půl kiláku, nepřátelskej hajzl. Zamířil sem mu na hlavu… Pak sem poznal pěknej kus světa. Irák, Gruzii, Kongo, Indii...

 

      Před měsícem jeho jednotku vysadili v Pacifiku. Někde blízko Tahiti, „pozemského ráje“. Za úkol měli zlikvidovat malou skupinu negroušů skrývajících se v pralese. Z malé skupinky se vyklubala armáda o tisíci mužích (teď zjistil, že i ženách) a málo těch, co přežili, se rozuteklo po džungli nebo dezertovalo k nepříteli.

 

      Pomyslel si, že by moh taky dezertovat. Nemá přece žádnou motivaci k návratu na vlastní základnu! Radši se usadí tady na ostrově a pušku „zahodí do žita“ nebo jak se to povídá. Taky by se moh oženit. Třeba s touhle hezkou dívčinou, která ho málem sejmula. Určitě se jí taky nechce zabíjet lidi.

 

      V džungli bylo ticho. Klid před bouří, jak se říká. Díval se jí do očí. Dlouho neměl ženu. Tahle byla vyjímečně krásná. Nejspíš žoldák a nebo otrok z Blízkýho východu. Taková Arabka. Chudák tady nemá co dělat! Uprostřed džungle!

 

      Už by ze mě moh slézt. Když mě nechce zabít, ani se po mě nesápe, jako by to udělali jiní. Proč si mě tak prohlíží? Co je na mě zajímavýho? Ani si nevšimne mýho starýho, jak se za nim plíží, bere pušku, míří…

 

      Věnovala mu dlouhý pohled z očí do očí. Usmála se na něj. Taky se usmál. Ucítil, jak z něj spadly všechny strasti války. Teď by ho mohli klidně zastřelit. Šťastnější nikdy nebyl.

 

      Za jeho zády se zablesklo a pralesem se ozval zvuk z plazmové pušky, ne nepodobný elektrické vrtačce. Sundala ze sebe koaličního vojáka. Zvedl se jí žaludek z pachu spáleného masa. Poděkovala svému muži, že jí zbavil toho oplzlého bezvěrce. Prohledali mu věci a než odešli, ohlédla se za usmívající se mrtvolou.

 

      „Alláh ti dopřej pokoje!“

       

 

 

nadrotmistr Milan Rezek z 16. výsadkového pluku AČR, zahynul 20. března 2016 na ostrově Gaba, Tahiti

 

                                                                                  Evan Stomat ® 2009

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA