Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník družiny Proutníků 1

7. 2. 2009

Deník Slavomíra Brezinského a jeho spoludružiníků

 

16. kliden, 850

Konečně se mi, po téměř celém aldenu, podařilo sehnat kvalitní papír a pomůcky na psaní. Mohu tak bez potíží sepsat své zážitky a příhody.

Myslím si, že nebudeme na tomto vyhnaneckém ostrově trčet příliš dlouho. Na to jsme moc svobodní. I když Svobodná města před měsícem a třemi dny zanikla, jejich duše nás neopustila! Až se dostaneme zpátky do Dálav, budeme bojovat za naše ideály. Imram se mnou souhlasí, že by Orlí poutníci svůj boj neměli vzdávat. Jenže teď to budou mít složitější, když zahynul Firun a nemají nikoho, kdo by je vedl. Jsou jistě rozprášeni po celých Dálavách. Snad se podaří upevnit nové centrum Poutníků v Tarosu (názor, že nás tarosští zradili, nemohu přijmout!).

 

28. kliden, 850

Dlouho jsem se nedostal k psaní deníku. Měli jsme zvýšenou pracovní dobu. Za poslední alden jsme stihli vykácet snad půl džungle. Jak já tohle místo nesnáším! Pevnost s vojáky je nám uzavřená, tím i přístav. Kibongwe tu dělá rybáře. Naplánovali jsme proniknutí do přístavu jeho loďkou. V noci.

Potom by jsme ukradli loď a odpluli. Ne. Zamítli jsme. Potřebovali bychom pomoc ostatních, ale ti nejsou v žádném případě na naší straně a v podstatě tu vládne Jarloch a ta jeho sebranka. Jednou si je podáme.

 

1. novorost, 850

Jarloch nás dneska nechtěl pustit k jídlu! Prý, že málo pracujeme a jenom se flákáme. Fakt hovado. Kibe loví oběd, Imram pomáhá dělat oběd, Sereg opravuje nářadí, já dělám dřevo a Čiu pomáhá na farmě a sbírá všemožný ovoce. Aspoň nám připravil zdravej oběd.

Už mám sto chutí tomu kreténovi rozbít držku. Ale ještě není čas. Teď ještě ne.

 

10. novorost, 850

Konečně! Jarloch mě vyzval na souboj. Vlastně spíš já, ale to je teď jedno. Seběhlo se to rychle. Čiu-Chan zjistil, že ten „nešťastně“ zesnulý bývalý vůdce vyhnanců byl zabit Jarlochem. Samozřejmě, že zapíral a naše obvinění si nenechal líbit. Vytáhnul na mě kudlu, že mě zapíchne jako prase nebo co. Mno, za chvíli už jsme byli v sobě. Pak na mě šel ze zadu ten jeho tlustej pohůnek, ale toho zpacifikoval Sereg.

Mezitím se kolem nás utvořil kruh čumilů. „Ten novej se pere s Jarlochem! Ten skončí v džungli! Bude novej vůdce. Co myslíte, kdo to vyhraje?“ Pokřikovali na nás, ale my jsme byli jinde. Jen já a Jarloch. Nepřátelé snad už od narození.

Skončilo to tak, že jsem z Jarlocha málem vytřískal duši, i když jsem dostal taky co proto. Sereg „uválel“ tlustoprda, že ten málem splasknul. Kibe se rval s tim barbarskym pirátem, a když už ho, taky polozrušenej, dorazil, proradnej „duchovní“ Kibeš mu udělil ránu zezadu do hlavy (toho si podal Imram a byl šmytec).

Se člověk diví, ale Kibe byl načatej prej nějakou kočičkou z džungle, jak se vracel z obchodu s domorodci. Napadla Střicha, toho co ved s divochama obchody. Kibe jí nemoh zastavit, toš běžel pro pomoc, ale přiběhl rovnou do rvačky.

Střicha jsme našli mrtvého s vyrvaným srdcem, vedle se choulil k smrti vystrašenej rybářův synek Oldík. Kočičku jsme nechali kočičkou a po návratu do vsi jsme začali zavádět novej pořádek. Stali jsme se vůdci vyhnanecké kolonie.

 

11. novorost, 850

Jarloch s Kibešem se dočkali spravedlnosti. Kapitán pevnosti nám je popravil. Ti dva patolízalové, pirát s tlusťochem, dostali ultimátum. Buď nám pomůžou chytit kočičku, pak je necháme na pokoji a nebo je vyhodíme v džungli svázaný do kozelce. Rozhodli se pro lov.

Oba šli pralesem před náma a my se směšnou výzbrojí (jen Kibe měl luk, Čuchan prak a Sereg širočinu) jsme čekali, až na ně kočička zaútočí. Stalo se tak asi míli od vsi. Jako kdyby nás ta mrška čekala, skočila na tlusťocha. Povalila ho na zem (!). Než ji sestřelil Kibe a Sereg ji „odpálil“ sekerou, tlustoprd zhebnul. Ale šelma byla taky zheblá. Nejspíš návštěva ze Stínového světa, protože se jí oči proměnily na dva rubíny a celá jakoby splaskla a svraštila se. A ta její rychlost a síla! Žádná obyčejná micinka…

Po návratu z pralesa jsme oznámili strachujícím se spoluvyhnancům, že jsme ostrov zbavili krvelačné obludy a zbytek z ní (splihlou kožešinu) jsme dali kapitánovi. Žádal si ji než jsme se vydali na lov, ale teď ji nechtěl. Nakonec, s odporem ve tváři, ji vzal.

 

30. novorost, 850

Zbytek měsíce jsme zaváděli nový systém samovlády nad vyhnaneckou kolonií. Nenápadně jsme minulé zákony a zvyklosti předělali po vzoru Orlích poutníků, samozřejmě tak aby si toho almendorská posádka nevšimla. No myslím, že by to kapitánovi stejně bylo fuk. Stará se jen o to, aby se jeho vojáci nezbláznili z nudného pobytu tady, na zastávce na cestě domů na Lendor, a tak se obden pořádají v pevnosti pitky pro vojáky. A nebezpečí z naší strany nehrozí. Vojáků je skoro dvakrát víc než nás (asi počítají s tím, že se naše řady rozšíří, jenže my jsme byli zatím poslední, kdo se nedobrovolně přidal k vyhnancům).

Zavedli jsme především levnější daně (tj. odevzdávají nám jen třetinu příjmů, z toho jde část do pevnosti. Ostatní si nechávají na obchody s námořníky. Jarlochovi museli dávat dvě třetiny), lepší jídlo (správu nad hospodou, resp. pajzlem, převzal Sereg) a taky jsme zavedli radu zástupců. Předsedám jí já a Imram.  Ostatní členové rady zastupují jednotlivé „hanzy“ (farmáři, kopáči v dole, dřevorubci, rybáři, atd.).

Zatím to funguje a je tu větší klid, než jaký byl za Jarlocha. Už to není taková despocie. I když tresty jsou pořád tvrdé. Např. jednomu bývalému pirátovi jsme ufikli dva prsty za to, že chtěl okrást tesaře o úspory a Storabovi Ctibořovi jednu kouli, že málem znásilnil farmářovu dceru. Nedal si říct a po dvou dnech se sápal po hospodářce Guldě. Přišel i o tu druhou.

Taky se konečně dostavil kněz. Před tím zastával funkci duchovního Kibeš (opravdu jen zastával), ale poslední dva aldeny byla naše nedávno dostavěná kaple bez péče. A měla zůstat, protože to, co připlulo se knězem nazývat nedá, páč to vypadá jako ožralý pobuda, který nosí poctivě ukradené roucho kněžské a mává rukama, že jako žehná, či co. Ctěnému Tarfeinovu knězi (jménem Tarxión, či tak ňák) byl odepřen přísun kořalky. Avšak pak začal vyhrožovat, že přestane kázat, a že na nás „mrdne klatbu“, či co! A tak, v zájmu zachování dobré morálky, dnes zase nepije nic jiného než kořalku. Ale radši ředěnou vodou.

 

6. rozkvet, 850

Poslední dny bylo práce nad hlavu. Dostali jsme nové spoluvyhnance. A rovnou celou rodinu a dalších šest lidí. Tedy celkem dvanáct! Nebylo kde je ubytovat, naštěstí někdo přišel s nápadem založit nové farmy v Lučinách uprostřed ostrova. Jednu jsme si vystavěli pro sebe. Jenom nám schází nějaký ten dobytek a pěstovat se toho tady taky moc nedá. No snad se to časem zlepší.

Také se hovoří o tom, že většina vyhnanců bude přesunuta jinam, pro nedostatečnou kapacitu ostrova. Nikdo se nemůže shodnotu na tom, kam by to mělo být, jestli na jiný ostrov tady na soustroví nebo úplně jinam (v sázce jsou Severní dálava, která se prý rozšíří o území v Trhlinové pláni (!) a nějaký utajený pracovní tábor kdo ví kde, prý u trpaslíků – z něj se prý nikdo nevrací…). No rozhodně lepší, než hnít tady, přestože tu má zůstat míň vojáků.

 

9. rozkvet, 850

Kibongwe zase přišel s myšlenkou opustit to tady a vrátit se do Dálav, najít Wanawi s Intawou a Nxakeho. Poslední dobou jsem na to ani nepomyslel! Docela se mi tu zalíbilo, jestli se to tak dá nazvat. Asi mi stouplo do hlavy to „vůdcování“. Ještěže se o to dělím s Imramem, jináč bych z toho za chvílu zmagořil. Dokonce jsem Kibeho seřval, že to je kravina, opouštět to, co jsme začali budovat (myšlena tím prosperující vyhnanecká kolonie, kde se lidi maj dobře i mimo svobodu), že to stejnak nejde, dyž to tu hlídá víc jak PADESÁTKA vojáků v nedobytný pevnosti a do Dálav se vracet nemůžem, páč jde doslova o krk. Načež se na mě naštval a šli s Čuchanem a Seregem plánovat svůj útěk. Radši ani nechci vědět, co vymysleli.

 

17. rozkvet, 850

Připlula vzácná návštěva. Mořská princezna Sagjidara, vyděděná následnice trůnu Císařství. Dívím se, že ji pustili i mimo pevnost, páč je pověstná svým korzárstvím, hlavně proti Almendoru. Vlastně se není kápovi co divit, má tak vychlastanej mozek, že by pozval na večeři i samotnou Sandol Kah.

No a princeznička si to zamířila přímo do naší putiky. To vám byl rozruch! Tak fešná a ještě víc nebezpečná holka, kerou zná snad každej námořník Vnitřního moře (a že jich tu máme hodně), to seklo i s tim eunuchem Ctibořem nebo se starym mořskym vlkem Dubarem.

 

Nakonec se z ní vyklubala milá a hovorná dáma, dobře jsme si pokecali. Jsem se docela divil, stejnak stará jako já a už tak zcestovalá, a tolik toho na moři zažila. Aspoň to plyne z jejích vyprávění. K ránu z ní konečně vylezlo, že chce nad pevností vyvěsit plavenskou vlajku, páč ostrov dřív patřil Císařství a původní pevnost s trestaneckou kolonií tu vybudovali plavenští námořníci. Za Obchodní války před dvaceti lety to tu obsadili Almendoráci.

 

18. rozkvet, 850

Toš to se nám hodilo. Po tom, co jsme se vyspali, započali jsme s plánováním útoku. Její loď jako že se chystá v noci odplout, ale rozpoutá bitku s vojáky. Naše družinka se dostane přes hradby a udělá dvě věci: otevře bránu pro spoluvyhnance a sklad zbraní, kterými se následně vyzbrojí.

Proběhlo to hladčeji, než jsme předpokládali. I když masakr to byl slušnej. Čuchan se projevil jako poctivej vrahoun, když zapíchnul první hlídku, která nám překážela na posedu. Kibe si hrál s lukem a Imram se projevil jako slušnej šermíř. O sobě a Seregovi se radši ani nezmiňuju (my jsme běželi otevřít bránu, to se hochům z pevnosti samozřejmě vůbec nelíbilo).

Řežba skončila v hlavním baráku před zataraseným vchodem do věže. Chudák poručík a jeho nejlepší muži (poručíka jsem si krásně podal v duelu) bránili vlastními těly cestu k ožralýmu kapitánovi. Sagjidařiny lintirové šavle ukončili jeho život propláchlý lihem.

Co sem stačil pochytit, je to dobrá šermířka. A taky dost krutá, s nikym se nemazlila. Ale stejně nechala naživu těch patnáct vojáků, co se stačilo vzdát. Šest vyskákalo ze skály do moře (asi třicet, čtyřicet sáhů) a dalších pětatřicet lehlo pod zbraněmi plavenských a našich spoluvyhnanců (jenom naše neohrožená skupina z toho zrušila polovinu!). Vyhnanců padlo dvanáct (z čtyřiceti) a taky osm od Sagjidary (z pětatřiceti). Psal jsem, že to byl slušnej masakr…

 

20. rozkvet, 850

Cesta za svobodou! Sice některé z nás přepadla mořská nemoc, ale to je malá cena za to, že necháváme posledních čtvrt roku v zajetí za sebou. Daleko za sebou.

Pevnost se vrátila po padesáti letech Císařství (resp. Sagjidaře, však ta už s ním nemá moc společného). Někteří vyhnanci doplnili princezninu posádku, nahradili ty padlé a těch deset co je nechala bdít nad znovudobytou pevností. Ostatní vyhnanci budou muset vládnout ostrovu sami, teď ale pod ochranou plavenských bukanýrů. A to není tak špatný.

My se teď plavíme na Modré kočce, brigantině Mořské princezny. Trochu to houpe, ale jinak v pohodě. Vysadí nás nejspíš v Erinu. Pak bude pokračovat dál ke Korálovým ostrovům nebo kam. Mám v plánu se s ní blíže seznámit. Takový spojenec by se hodil. A my jí taky můžeme s něčím pomoct (vlastně bychom měli nějak splatit dluh, že nám pomohla dostat se pryč z vyhnanství).

 

21. rozkcet, 850

Seznamování probíhá docela dobře. Je dost pěkná. Imram si to teda nemyslí, není to jeho typ a připadá mu moc divoká a tvrdá, krutá, až zlá. Kibeho se radši neptam, chtěl by plout do Rilondu, tj. na druhou stranu a se Sagjidarou si zatím nepad moc do oka a taky ho trápí mořská nemoc. Čuchan by mě prudil svejma chlípnejma poznámkama na ní ještě další dva roky a Sereg… ehm, trpaslíka se na názor na ženský neptám.

Když se na ní podívám: dokonalá postava, štíhlá, vyšší, ohebná s pevnými svaly. Takovou má přesně Rilian. Dlouhé nazrzlé vlasy, mořský vítr si s nimi pohrává. Ona bez jakéhokoliv očividného zájmu o okolí hledí zasněně do dálav. Svýma nádhernýma očima… Celá mi nějak připomíná Rilian. I chováním. Je energická, neústupná, přitom chladná a nemilosrdná. Jen je víc divoká než… Ach jo. Na Rilian si nevzpomenu celé měsíce a teď nemůžu spustit oči ze Sagjidary, dcery toho císaře, jehož Císařství tolik nesnáším. Odtud přeci pochází vrah mého otce!

Už píšu kraviny. To je tím mořským větrem, smradem z lodi a tak dál. Vždyť toho vraha už určitě vzal Lamius na poslední pokec dávno. Doufám. Vždyť jako by se po něm zem slehla.

 

24. rozkvet, 850

Než jsme před dvěma dny opustili souostroví Kokosových ostrovů, zaútočili na loď čtyři gorgony. Odkud se ty mrchy vzaly? Snad z toho malého skalnatého ostrůvku pokrytého mlhou, kolem kterého jsme proplouvali? Až na malé ztráty žádné velké škody. Dokonce se nám podařilo jednu z nich chytit živou do sítě. Nevim teda, co s ní chtěj jako dělat, asi ji prodaj do cirkusu nebo co. Fakt mě nic jinýho nenapadá.

 

26. rozkvet, 850 

Narazili jsme na piráty! To byla mela! Zaútočily na nás tři jejich lodě, šalupy. Pěkně nás přechcali. Když nás dvě lodě dohnaly, snažily se zahákovat. Na každý straně jsme se rozestavěli na obranu. Jenže ta, co vypadala jako silnější, byla jen iluze! Takže nás ti korzáři vykutálený nejdřív porádně překvapili, naštěstí si toho Kibe všimnul včas a varoval nás. A tak první vlna útoku byla nakonec odražena, ale bez Kibeho, Serega a Imrama by to jistě dopadlo hůř pro Modrou kočku.

Naše polovina, kterou vedla Sagjidara a její nejlepší muži, se přehnala přes útočníky a s rychlostí tajfunu se dostala na jejich plavidlo. Vítězství patřilo nám.

Následovala honička s tou „třetí“ – velitelskou lodí – která boj nejdřív sledovala s povzdálí a nakonec vzala roha. Modrá kočka dostala zásah ohnivou koulí, takže ji museli opravit dřív než by klesla ke dnu. Proto jsme si vzali pirátskou šalupu, kterou jsme si vydobyli. Pronásledovaná loď byla sice rychlejší, ale Sagjidara naplno předvedla, co v ní a jejích lidech je, takže jsme se drželi těsně za kořistí.

Kibe se pokoušel zapálit pirátům plachty tou svou pyrokinezí. Pár dírek jim udělal, ale moc je to nezpomalilo. Pak celou dobu čekal na přídi, než se přiblížíme na pro něj dostatečnou vzdálenost.

Druhý den „ztratili“ svého iluzionistu, který vykouzlil tu maketu. Suverénně ho hodili přes palubu. Dostali jsme ho skoro utopeného na naši bárku a hodili do kajuty. Nechali jsme Serega a Čuchana, aby ho hlídali. Naštěstí byl hodnej. Ukázalo se, že se postavil proti kapitánovi, že už mu nebude sloužit a ten se s nim nehodlal párat. Doufal, že se utopí, ale nakonec nám „poslal“ dobrého spojence.

Vše skončilo tak, že jsme se vrátili ke Kokosovým ostrovům a tam jsme potkali celou flotilu korzárů! Asi šest lodí. Hmm, dvacet lidí proti třem stům? A kolik budou mít asi kouzelníků? Naštěstí si dohodli přistání na ostrově a společnej pokec co a jak. Byli to totiž z větší části bukanýři z Plaveny.

Tak jsme se setkali s jedněmi z největších pirátů Vnitřního moře. Nabídli spojenectví a loajalitu Sagjidaře, samozřejmě to přijala. Jen ten debil, co nás napad, nějakej Harald Krutý oko, se vzepřel a začal Sagjidaře nadávat do čubek, feministek a tak dál. Za půl vteřiny se jeho hlava válela v písku.

Každý takový spojenectví se musí oslavit. Taky že se slavilo! Až do rána. Takhle jsem si neužil od návratu z arvedanskýho podzemí v Elfích kopcích před pěti měsícema. A taky jsem se více sblížil se Sagjidarou. Ta dokonce odložila image feministky a nepřítelkyně všeho chlapstva a pěkně jsme si to rozdali pod korunama kokosovejch palem. Byla to moje první ženská po Rilian, ale označila mě za „dostatečného milovníka“…

 

30. rozkvet, 850

Potkali jsme plavenskou loď se Sagjidařinými přáteli – trpaslíkem Kullem a hevrenkou Zamianou. Vydali se jí naproti z plavenské pevnosti v Zemi šelem. Ta je prý čím dál tím ohrožována domorodci a velitel posádky byl zabit. Proto potřebovali Sagjidaru, aby nastolila pořádek v nastálém chaosu.

To znamenalo buď se teď s Mořskou princeznou rozloučit a vrátit se s druhou lodí do Erinu nebo pokračovat až do Země šelem daleko na východě. Byl jsem jediný, kdo byl pro východ, ale přehlasovali mě. No, skončilo to dřív než to začalo… (pozn. z 18. úmoru: Ještěže jsme nepluli, páč se nám teď dostalo k uším, že na tu pevnost zaútočila dračice Ugrien a na chvíli se tam usadila. Sagjidara s přáteli se odtamtud málem nedostali živí.)

 

1. zelenec, 850

Tak jsme dorazili do Erinu.

Co se dělo potom, nemá cenu rozepisovat. Prostě jsme se flákali různě po městě, zašli do nejlepšího nevěstince na Taře – do Pelíšku (kde jsme se taky zcivilizovali a už nevypadáme jako nějaký piráti či co). Tam jsme si popovídali s majitelkou, Wandou Rzedzianskou. Pohledná mladá dáma, ani bych neřek, že ji patří takovejdle podnik.

Pak jsme si celou noc užívali. Teda jen já, Kibe a Imram. Umíte si představit takovýho Serega, stokilovýho trpaslíka a… No, radši nedomýšleti (a trpaslice tam neměli). A co Čiu-Chan? Ten tam s náma taky samozřejmě nebyl, toš měl čas se porozhlídnout po nočním Erinu. Co podnikal, to se asi nikdo nikdy nedozví.

Jo jo, konečně civilizace. Teda ne taková kterou my známe, vono se v Erinu žije trocha jináč než třebas v Albireu nebo Rilondu, ale taky je to tu pěkný. Mě se tu teda líbí, ostatním asi méně (zvlášť Kibemu, páč si tady nemůže dovolit pranice jako jinde. Tady to kontrolujou Siaronovy gardy a jináč se tu bojuje, samý kordy a tak podobně. A luky tu můžou mít taky jen Siaronovci). I když skřítek jako Čuchan tu je jako doma a Sereg se zaměřil dokonce na výrobu lodí, kterou tu vede jeho skoro příbuznej Tráin (nejlepší stavitel lodí, se povídá). Tudíž může při sobě nosit i sekeru (pařezovku), zbraně tu jsou jinak omezený.

Já s Imramem si přijdem taky na svý. Už jsme si zašermovali na kordy s nějakejma gardama kupeckejch rodů, který tu de facto vládnou. Je to docela legrace, i když kam se hrabou kordy na pořádný meče.

 

3. zelenec, 850

Vypadá to na další dobrodružství na moři. Hnedle druhej den nás kontaktoval starej námořník v důchodu Dor, že má pro nás prácičku. Jeden hostinskej, taky dříve námořnik, nějakej Blábol, si nás najal jako doprovod na ostrov s pokladem. Slíbil nám za to poloviční podíl na kořisti. Ukazoval nám zlatej náramek s růžovými perlami, že ho odkoupil od námořníka, kterej tam prej byl. No, sice to znamenalo zase se vrátit na moře, a ještě k tomu ke Kokosovým ostrovům, ale vidina bohatství, které nás nedávno opustilo… Bylo rozhodnuto.

Jenže sotva jsme vyšli z hospody (teda spíš pajzlu), nalepila se nám na paty nějaká podezřelost v plášti. Kibe se šel zeptat, co jako chce, načež nás ten podivín zavedl kus dál do temný uličky. Představil se jako Vrog a byl docela „sympatickej“ (starej zjizvenej barbar, furt kašlal). Že chce pomoct s vyzvednutím jednoho pokladu, co mu uzmuli banditi a teď se jím kochaj v Moymirově městě v nějakym potápějícim se baráku. Půlka bude naše. Pliv si do dlaně a natáh ruku, jesli jako souhlasíme. Sereg si s ním plácnul, že jako jo.

O půlnoci sme se plavili k tomu baráku (Kibe nás zase málem nestih, asi lítal za ženskejma…). Pěknej bejvák. Trochu se jakoby sesouval na jednu stranu do vody. I když se nám moc nechtělo, ani jsme nevěděli, kdo tam bydlí a tak, sejně jsme se přeplavili podchodem (spíš podplavem) na dvůr. Polovina dvora byla pod vodou, v oknech naproti se svítilo. Byly tam zakotvený tři loďky a u nich někdo vegetoval u ohně – asi jeden z banditů? Čuchan se šel dobrovolně vykoupat a pak toho chudáka podříznul. Prej spal, takže o tom ani nevěděl. Musim si zvykat, že máme mezi sebou vraha, už to není ten roztomilej skřítek, co tropí jenom samý hlouposti.

Po zakotvení sme se opatrně blížili k baráku a najednou nám pod nohy někdo hodil šutr.

„Bacha, vlevo z baráku někdo trčí!“

Sereg se nemýlil, taky jsme si někoho všimli, jak nám kyne, ať jdeme za ním. No, jestli to nebyla léčka, to jsme nemohli tušit, ale sebevědomě jsme šli dovnitř. Byla to nějaká ženská, Táňa se jmenovala. Že jí kazíme osvobozování kněze, kterýho banditi zajali (jakýho kněze, to nám neřekla). My na ni, že si jdeme pro lup a nějaký její osvobozování je nám putna, ale že si můžem pomoct. Vrogovy protesty nás nezajímali, neměli jsme čas se dohadovat a nechtěli jsme kvůli tomu prošvihnout ráno loď.

Šli jsme dovnitř ze tří stran. Čuchan po střeše z východu, já se Seregem hlavním vchodem a ostatní z toho druhýho baráku. Nebudu popisovat podrobnosti. Stručně: byl to masakr. Nejenže byla většina banditů opilá, ale taky byly úplně bez sebe. Překvapili jsme je. Poklad jsme získali, Táňa si zachránila kněze (byl zarvanej do sudu, chudák. I když to byl kněz Sandol Kah… No, Kibe od něj dostal pěknej náramek, něco pod vodu). Ta se snim hned zdáchla s tim, že děkuje a bude si nás pamatovat. Lup jsme si vzali celej, páč Vrog skončil uškrcenej Táninym drátem, porád do ní rejpal a nám říkal, ať ji zlikvidujem. Jeho mínus.

Jenže poklad zjevně patřil do Dunrilinýho chrámu, ale stejnak jsme si ho zatím nechali. 

 

                                                                                                                                  Evan Stomat ® 2009

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA