Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník družiny Proutníků 8

7. 8. 2010

      23. chladen,  852

      Prohledali jsme podzemí pod Bukem. Ta ďoura pod stromem byla fakt hluboká. A dole jsou dvě patra. V prvním patře byly sklady a mrazáky, ty se budou hodit na jídlo a pití. Ve druhym byl asi kdysi dávno ňákej mág zkoumající živlový myšlenkový bytosti. Těch jsme pár potkali. Byly to drsný bitky (hlavně nám chyběl Sereg, kerej zůstal u tý svý hospody v Minkoru). Nejdrsnější souboj jsme měli asi s lintirovou oživlou sochou (nebo, jak říkaj učení, golemem), kerá měla i další do dvojky, ale tu jsme nalákaly do jámy a jistě se rozmrdala a dno. A pokud ne, tak budou mít goblini radost, teda jestli je dole vchod do podzemní říše, jak se domníváme.

      Sranda byla i s pastma. Samý blesky ze dveří a tak. Kibe to tolik neschytával, kvůli brnění, ale zase byl uřklej kletbou či co. Dotknul se dveří, za kerejma pokračuje dlouhatánská rovná chodba neznámo kam, a teď se cejtí oslabenej (prej jenom fyzicky, ale máme za to, že jenom to ne…).

      Na to, co tam dole všecko bylo, jsme tam toho moc nenašli. Jenom kouzelnický spisy a další ptákoviny, kerý nám nic neřeknou, ale Lapis se na to snad přijede kouknout. Zbraně tam nebyly skoro žádný a kouzelný věcičky už vůbec ne. Jo a ještě jsou tam přírodní jeskyně plný epyr, ale podle Bestiářů by nám neměli nic udělat, když si jich nebudem všímat. Aspoň hlídaj, kdyby se ze zdola chtěli vrhat goblini nebo jiná havěť.

      Kibe zaletěl dneska do Minkoru pro Lapise a Wanawi. Nekrouš se podivá na ty spisy a tak. Wan pošlem za Wu-Šengem, páč jsme dostali dobrej nápad. Jelikož s Kibem a Čuchanem jedem do Tarosu, rozehrajem tam velký věci. Nejprv zkusíme nenápadně vyburcovat lidi proti skřetům (měli by se teď, hlavně druidi, zpamatovávat z elfích útoků…) a mezitim si odkráglujem Mrtvolně bledý. Pak samozřejmě naverbujem lidi do Buku (Rytíři devíti hvězd by my mohli pár typů poskytnout) a nakonec máme plán, jak to trochu v povodí Ellionu „oživit“.

      Založíme u Buku obchodní stanici, kde budou „šéfovat“ taroský obchodníci (pod naším, resp. skřítčím dohledem) a pod domělym bezpečí a kapitálu a tak se zvýší obchodní aktivita Taros – Minkor. Samozřejmě to přinese větší možnost pro „Wu-Šengovi“ loupežníky, ale na druhou stranu i bližší spolupráci lidi – skřítci. My budem působit jako hlídači a doprovod a samozřejmě vybírat i clo a poplatky, ale za ochranu, že. Prostě velká akce, ale bude to chtít hodně známostí a kontaktů. Asi to navrhnem přímo Orlákům nebo Rytířům. Pro Taros to fakticky bude znamenat rozšíření vlivu daleko na sever… To bude velký!

 

      30. chladen, 852

      Pětivěží.

     

      …část záznamu chybí…

 

      29. rozkvet, 852

      Nedávno jsme se vrátili z Tarosu. Byla to celkem úspěšná mise, dalo by se říct. S Kibem jsme se cvičili u Rytířů devíti hvězd a dokonce u lovců přízraků. Čuchan se zúčastnil nějaký soutěže mezi lupičema. Bylo to hledání magickýho klíče v taroskym podzemí. Spolupracoval s Him, i když na oko byli sami za sebe, a soutěž vyhrál(i). Hi pak vzal klíč a odjel do Athoru. Až pak pojedem příští rok do Albirea, bude jejich akce pokračovat, s tim klíčem maj ještě velký plány nebo co.

      Já jsem zatím zkontaktoval Zlatej kruh, kerej u nás v Buku zřídí tu obchodní stanici. Dostali jsme taky jednotku rytířů a žoldnéřů. Je to slušná banda, dokonce s Gorovým knězem! Je jich sedm. A taky se nám podařilo sehnat zajímavou čtyřčlennou družinku (asarijec, barbar, půlelfka a nakonec takovej nedomrlej študáckej kouzelníček…). Posádka se nám pěkně rozrostla!

      Konečně jsme podnikli výpravu do tý arvedanský zbrojnice nad Inisem, jak nám dala Wanawi mapu (získala ji před pár lety na akci v Labyrintu). Po menších nesnázích se nám podařilo se k ní dostat. Málem nám to vyrazilo dech, když jsme viděli to, co jsme viděli! Zachovalá arvedanská výzbroj pro menší armádu tý nejlepší kvality: dvacet krátkých luků, stejný počet kožených zbrojí a po padesátce kroužkáren a mečů. A nakonec trojice plátovek a dlouhejch mečů! A to všechno s velkou jistotou očarovaný! No prostě nádhera. Většinu jsme si odvezli do Buku, Wu Šeng nám, za menší část výzbroje, poskytnul pomocníky na odvoz. Zbytek zůstane ve zbrojnici, dokud nebude nutný se pro něj vrátit. Všichni z toho máme radost. Bude třeba rozměry zbrojí upravit na naše lidi, ale pro Serega, s pomocí skřítčích zbrojířů z Mostovky, to nebude problém.

      Začínáme své plány uskutečňovat. Obchod na Ellionský cestě začíná nabírat větších obrátek. Obchodní stanice je již oficiálně založena a začali jsme stavět za pevností novou stodolu a taky kapli. Ještě nevíme, komu bude zasvěcena, snad Gorovi, ale jistý je to, že tam Kibe může uložit svůj řezbářskej výtvor – sošky celé Sedmnáctky.

      Tak, a když máme pevnost takhle zabezpečenou, můžou Proutníci s klidem jet na svatbu Očulawy do Asari Kasim. Doprovodíme pár skřítčích velvyslanců. Bude tam spousta dalších zástupců ze Čtyř království, Tarosu a kdo ví koho ještě (snad ne z Plaveny…). Těšíme se moc.



Následující zážitky jsou psány bez přesného časového zařazení (jsou sepsány z několika útržkovitých poznámek…):

 

      Svatba Očulawy:

      K této velké události by se hodilo říct pouze toto: obyčejná veselka vládkyně Asarijců a prostého vojáka se zvrhla málem ve vojenský konflikt. Bylo na ní mnoho zástupců státu, království, svobodných měst a dalších uskupení z celé severní Tary. A každý z nich měl s sebou neskromný doprovod, dle zvyku a možností. Tak tedy horští skřítci vyslali několik „starostů“ svých měst, jejichž „dvory“ se počítaly na stovky jedinců. Co skřítci ztrácejí na vzrůstu, to dohánějí počtem. A s nimi jsme se zúčastnili my.

      Během několika dní jsme se setkali s mnohými slavnými osobnostmi, které se k nám chovaly velmi různě. Pro všechny ale platilo, že se velmi zajímali o Dáje. Všichni si mysleli, že na tom nějak vydělají, či co, nebo že rovnou pro ně Skřítčí srdce získáme! Asi si mysleli, že naše pověst znamená profesi čehokoliv. Včetně krádeže.

      Úplně to postrádá smysl – nejdřív Dáje vrátíme skřítkům, kterým jediným patří, mezitím se zbavíme Drika a ještě bychom ho měli brát zpátky a to by znamenalo zbavit se „krycího štítu“ a všechno by začalo nanovo. Já nevim, co ty lidi v tý hlavě maj?!

      Potom tu byly nějaké nedořešené problémy z minulosti. Ať už z doby působnosti u Orlích poutníků nebo když jsme putovali za Skřítčím srdcem. Netřeba připomínat záležitosti z Erinu. Dobrá tedy. Konfrontovali jsme se s Ilvethem, který se z nás snažil dostat to, co jsme vlastně zač, o co nám jde a co chceme. Hlavně do budoucna, jestli se hodláme vrátit do Dálav a jaká nám z toho plyne potíž. Oficiálně jsme totiž pořád psanci! Asi doufal, že se mu vydáme na milost a on nás šoupne za katr a nebo slíbíme, že už nikdy do Dálav nevkročíme. Nebo něco úplně jiného…

      Nejtěžší jsme to měli s upíry provinciála Saje ze Zlatého lesa. Asi se spolčil s tou protivnou krávou Tejči, která to rozjíždí s nějakou nekalou grupou (Kharáci, Vnuci jezevců, Nekromanti, Zinzarovci – fakt to může bejt kdokoliv) a snaží se nám pomstít se za tu záchranu Ju Maje a Čun Wenga. Pravda, že Lapis tenkrát dost snížil stavy její ochranky a tak chudák holka zoufalá musí najímat žoldáky a bestie svého souseda. Ti upíři byli takoví naši noční „poltrgajsti“, ale větší ztráty nám nezpůsobili. Dušovali jsme se, jestli je Saj taky „krvesaj“, he he.

      Za zmínku ještě stojí páni z Erinu, konkrétně pan Butrim, kerej se k nám hezky choval a dokonce nabízel, ať se s ním vrátíme, že už se situace kolem Sileziů urovnala. Jenže problém byl ten, že na tý svatbě byl přítomen i sám bratr mladýho pana Amistada Silezia (budiž mu země lehká) a vůbec se netvářil, že už se to promlčelo…

      Ještě jen tak mimochodem se na svatbě objevila Wanawi. Kde, jak a odkud se tam objevila, nemáme zdání, ale ještě se k ní vrátím, páč sehrála stěžejní roli při vyvrcholení hlavního dějství. V něm ještě další roli sehrála i osoba, která zastupovala někoho, koho by tam nikdo nečekal. Teprve pár aldenů po uzavření příměří na hranicích Plevenští vyslali dceru místodržícího Volovnicina, mladou a krásnou Iglajanu. V doprovodu psionika

 

      Hezký a milý zpestření bylo sportovní klání, ve kterém nasazovali strany všech zúčastněných své zástupce. Takže my jsme „bojovali“ za horské skřítky. A vyhráli jsme to. Dařilo se nám v klasických disciplínách jako střelba, zápas a podobně, ale taky v čistě asarijských, např. jízda na ještěrech Poketl, hra ve stylu neskopu a akrobacie (chůze na laně atd.). Já jsem bodoval ve sprintu, trochu na ještěrech (i když jsem na nich jel skoro poprvý) a hlavně zápase. Cenu jsem taky dostal. Mě by stačila jenom ta prestiž, ale péřovou čelenku umožňující létání jsem odmítnout nemohl. Tu samou dostal i Kibe. Navíc nás ocenili „bonusem“ – posvěceným obřím diamantem, který vrací mrtvého k životu! Přestože jsou posvěceny od kněze temného hadího boha, do budoucna se budou hodit…

      Jako hlavní cenu pro celou skupinu jsme dostali malou kouli z modrého kamene (kopie artefaktu zvaného „Modré oko“), která umožňuje přesuny vědomí na velké vzdálenosti a podobný blbosti, kerý se hoděj do pevnosti.

 

      Tohle všechno byla zábava. Nikdo si nedokázal představit, že by to mohlo dopadnou nestejně. Ještě na začátku obřadu vše probíhalo bez problému. Jenom ve vzduchu něco bylo. Napětí. Nikdo nevěděl, co se bude dít, ale všichni věděli, že se stane něco. Něco zajímavého a nebezpečnýho. Že to Asarijskou říši změní. Zcela.

      Jedna kasta se v Asari Kasim nikdy nemůže srovnat s tím, že by v jejich zemi nevládli lidi z jejích řad. Tou kastou jsou kněží, kteří v rukou drží veškerou moc. Ostatně i poma, vládce (resp. vládkyně) je zároveň nejvyšším knězem (resp. Kněžkou) a má tudíž absolutní moc. Pouze zdánlivě. Ve skutečnosti celou zemi řídí právě kněží. Pomocí armády a vojáci jsou druhou, nižší, kastou. Níže už jsou pouze jenom rolníci a řemeslníci, kteří nemají daleko k otrokům. Dokud však na trůnu sedí spravedlivý muž (resp. žena), nemůže si nikdo stěžovat. Jenže současná poma udělala právě něco zdánlivě nespravedlivého – vzala si vojáka, tedy týpka ze střední kasty! A s tím se kněžstvo nechtělo smířit…

      Provedli tedy státní převrat. Pokusili se zavést theokracii, vládu založenou na náboženství (jako to je v podstatě i nyní, ale s jistými odlišnostmi) a vojenské diktatuře. Dalším důvodem bylo také nedávno uzavřené příměří s Plaveňany. Kněží si to nepřáli, páč si nepřáli příliv cizinců do jejich země, převážně obchodníků a dobrodruhů (hlavně „lovců pokladů“). Vojenský konflikt znamenal dvě věci – přísnější vláda nad lidmi a ochromení obchodních stezek. A jelikož někteří Plaveňané si mír také nepřáli, podstrčili do hry dcerušku pana místodržícího, jako zdánlivé potvrzení dohody. Jenže mělo to být naopak. Iglajana měla být unesena. Což se podařilo, ale trochu jinak, než hráči na obou stranách plánovali…

      Mnozí o nás prohlašují, že máme dar (či prokletí) účastnit se historických událostí. Něco na tom bude. Ale jelikož historické události mají své příčiny a své důsledky, jsou takové, jaké musejí být. My však historické události naprosto przníme…

      Nějakým záhadným způsobem jsme prohlídli konspirace výše uvedené. A protože se rádi mícháme do cizích věcí, do kterých nám nic není, museli jsme zasáhnout. Předně nám bylo podezřelé, že je na svatbě Iglajana, a že se na severních hranicích seskupuje plevensko-domorodá armáda, zatímco většina asarijských jednotek. Prej na ochranu hostů, jenže každý host měl s sebou menší armádu jako doprovod do nebezpečné džungle (protože v tropickém pralese je takové pravidlo – čím víc máte lidí kolem sebe, tím je pravděpodobnější, že je nějaká nešťastná náhoda zlikviduje, zatímco vy vyváznete… nám se však toto nikdy nepotvrdilo a víme, že méně je někdy více…). Bylo jasné, že tady někdo rozhoduje o porcování kuřete (asi hobití či skřítčí pořekadlo, ale páč jsou skřítci vegani, spíš to první)!

      Potom, co se zabránilo zavraždění pomy, ale obřad se dokončil (páč poma, jakožto nejvyšší kněžka, se mohla nechat oddat sama…), nálada zhoustla. Všichni začali bejt nervózní a považte, při tom velkém počtu ozbrojenců se to mohlo pěkně nehezky zvrtnout a propuknout v jatka. Naštěstí někteří hosté spěšně sbalili pár švestek a opustili plac. Kromě většiny skřítků, trpaslíků a dalších, kteří to měli domů nejblíž. Takže jsme mohli jednat. A měli jsme k tomu několik triků v rukávu – znalost prostředí, znalost poměrů, kontakty (např. důstojníka armády věrného pomě a zjistili jsme od něj, že většina vojáků je na tom podobně, kromě důstojníků, kteří pečou s kněžíma), informace (Čuchna se prostě vleze všude, Lapis zas umí asarijsky a Wanawi umí asi všechno… navíc to, mrcha, nejspíš celý zlanařila ona, jak jsme později zjistili…) a v neposlední řadě nadšení a šílenství taky.

      Pak se to seběhlo rychle. Iglajanu jsme zachránili. Vlastně jsem ji unesli, takže se vše nakonec odehrálo tak, jak mělo. Jenže s jinými výsledky, než páni mocnáři mysleli. Plevenská armáda na severu byla konfrontovaná s asarijskou jízdou dřív, než se dozvěděli o únosu a radši se stáhli. Asarijská pěchota zpacifikovala nejodbojnější kněze a my jsme zneškodnili plevenský špicli a konspirátory. Potom jsme se zdejchli společně s odjíždějícími skřítky. A jelikož jsme všechny trumfly, Iglajana už byla dávno na cestě do Minkoru s Lapisem, kterej byl členem minkorské oficiální delegace. Nikdo vůbec netušil, která bije, především ti, kteří to všechno zpunktovali!

      Popravdě ani mi jsme pořádně netušili, co to děláme a nebejt našich kontaktů po celém Asterionu a taky štěstí a boží milosti, málem jsme napáchali mnohem víc zla, než jsme původně zamýšleli. Ale o tom až později. Teď a tady bylo důležité, že jsme vyhráli a stálo mnohem méně lidských (a dalších) životů. A hlavně jeden, Iglajanin…

 

-        pozn. (Albireo, novorost 853):

     Wanawi se Sagjidarou mi to všechno vyplácly! Já vůl, že jsem se do toho někdy vůbec pouštěl. Ale mohl jsem to tušit. Šlo o to, že zájem na mír mezi Asari Kasimem a Plavenou měla skupina kolem Oliseje Mludjavy. Iglajana měla stvrdit příměří, potom ji měli dostat do Minkoru jako jednatelku o vzájemných vztazích, jenže ve skutečnosti měla být nedobrovolným a nezasvěceným špiclem. Nakonec ji měli odvézt do Císařského vrchu, aby se vdala za Oliseje. Jenže to by znamenalo přesun zájmu z Duhovýho pralesa do LPS. A to nechtěla ta druhá skupina, která se spaktovala s kněžími-pučisty. Iglajana měla být použita jako záminka pro plevenský útok na severní provincie a potom by byla vrácená, prej živá a zdravá, jenže plevenská armáda by už zůstala tam, kde by byla. Šlo přesně o porcování kuřete, jak jsem už napsal, tedy rozdělení území! Změna statu quo a vzhledu map. Sňatek Iglajany by se odložil, snad i úplně zrušil, a zájem o LPS včetně Minkoru by byl odložen. Plavena by samozřejmě neměla dost, páč úplným zrušením obchodu Erinu s Asarijci by oslabili svý nepřátele. Prostě dvě mouchy jednou ranou. Lidi jsou jako mouchy, rozlejzaj se všude a nemaj nikdy dost. Plevenský jsou jako masařky. Neskončej, dokud nebude všechno jejich!              

      A jakou roli jsme v tom hráli my? Jednoduchou. Měli jsme zhatit plány konspirátorů č.2 a zároveň urychlit události vytipované konspirátory č.1. To se nám podařilo, dostat Iglajanu do Minkoru, ale pak už jsme to vzali čistě na sebe a proto ty věci, o kterejch budu psát později. Jo a kdože na tomhle měl zájem, když o tom nevěděli ani konspirátoři č.2, ani konspirátoři č.1? Přece elfové! Pořekadlo „za všechno zlý může elf“ je tady trefný, páč Wanawi nás zlanařila k tomu, aby se do konfliktu v LPS přidala další mocnost, že už se ztrácí rovnováha tím, že Wu-Šeng de facto přestal obírat taroský karavany a podobný voloviny. Rungil nechce, aby v LPS zvítězila jedna konkrétní strana, páč by to les zničilo. Dobrá tedy. Pokud už je to takhle v hajzlu, musíme se postarat o to, aby to bylo v ještě větším hajzlu. Za pár let, tímhle tempem, bude v tom lese mít každém stát a národ svůj kus o kterej bude bojovat. A nakonec v něm proběhne největší bitva v dějinách, všichni proti všem a to bude Apokalypsa. Tak to vidím já…

      Nakonec ještě k Sagjidaře: s tou jsme byli domluvený, že Iglajanu dostane ona, aby ji mohla vrátit oteckovi a ten ať už si s ní dělá co chce (stejnak to nebude dost možný, páč za ten půl rok, co s náma holka prožila na Buku, se z ní stala seběvědomá, cílevědomá a velmi svobodná mladá žena; takže si snad se Sagjidarou budou rozumět…). Jenže jaký ona v tom má role a plány, to se ukáže později. Něco z toho později zmíním.

 

-        další poznámka:

      Nechápu ale, jak do toho teď zapadá nedávné Wu Šengovo prohlášení o garanci minkorské neutrality? Tohle muselo elfům pěkně rozházet motivace. Rungil je teď v Albireu, tak se jí na to musim zeptat. A nebo Wanawi, to bude lepší. Nejspíš se od nich nic nedozvim, ale možná se mýlím. Určitě mají svoje plány i s Bukem, a ať už jsou jakýkoliv, nás se to týká, takže my to není vůbec lhostejný...   

     

následuje příběh sepsaný z deníkových poznámek až na jaře (resp. podzim) roku 853:

 

    Tangarův amulet aneb Zurk jenom pro otrlé:

    Bylo nebylo, trpaslíci s elfy se neměli moc v lásce. Proto vznikl jeden z nejmocnějším a nejslavnějších artefaktů v asterionské historii. Ještě v dobách Eldebranské říše, kdy na Lendoru žili elfové, lidi a Arvedani spolu a pouze Seveřani, krollové nezapadali do jejich systému, do kterého trpaslíci, hobitci a Nunmejci svérázným způsobem integrovali, kdy dokonce neexistovaly Pláně děsu a Tři čarodějové museli v hospodách platit, žil jeden elf jménem Tangar (pozor na možné přeřeknutí se: Tagran byl Drikův mazlíček – krvavý jednorožec…) a ten si všiml, že se elfům nelíbí, jak trpaslíci kácí jejich lesy a trpaslíkům to vadilo, páč dřevo potřebovali na výrobu dřevěného uhlí (tzv. „dřuhlí“ – z toho vzniklo „dřu hlínu“ – a to vzniklo z „dřuhlí nu“, což znamená v jednom horalském dialektu „dřevěné uhlí ne“ – význam mi však stále uniká).

      No a bylo v tom i něco málo mrtvých na obou stranách. Při pokusech o mírové dohody končili hádkami do krve. Jakékoliv náhodné setkání trpaslíka a elfa v eldebranských městech znamenalo přinejmenším rvačku a tudíž později veřejné pranýřování a vyhoštění za brány, kde si to spolu dotyční mohli vyříkat…

      To se Tangarovi tak moc nelíbilo, že požádal svého bratra Roena, jednoho ze Tří čarodějů (to, že byli bratři, není zcela doloženo v historických materiálech a známe to pouze z díla kronikáře Hoamrise, který však čerpá ze starších, dnes již nedochovaných, letopisů, a ze kterého tuto informaci čerpají historici dodnes), aby stvořil artefakt, který by svému majiteli propůjčil diplomatické schopnosti na tak vysoké úrovni, že vyřeší všechno, jakýkoliv problém mezi dvěma znesvářenými stranami, dokonce při obchodování získají velké slevy (já říkám, že od této chvíle Tři čarodějové přestali platit v hospodách…) a díky tomuto artefaktu se Tangar stal symbolem, právoplatným jistě, příměří mezi lendorskými elfy a trpaslíky.

      Potom, co splnil amulet svoji úlohu, rozkřikla se jeho pověst do celého království a mnozí v něm viděli prostředek k získání velkého bohatství, ke skončení pro tu dobu typického soupeření mezi šlechtickými panstvími o území (tak typického i pro dnešní časy) a nebo dokonce k získání nesmrtelnosti! Samozřejmě nikoho nenapadlo pokusit se využít samotného Tangara, ale lidská nenasytnost bažila pouze po tom předmětu. Dokonce nikdo nevěděl přesně, jak vypadá, ani jak moc je mocný. Proto se Tangar uchýlil do ústraní neznámo kam. Spolu s amuletem zmizel z historie. Od té doby amulet hledají všichni, kteří chtějí něco získat (hlavně moc a prachy). Tangarův amulet je dnes, pro všechny lovce pokladů, lidi zabývající se obchodem, politikou a dokonce i uměním a válečným řemeslem, symbolem nejvyšší mety, které mohou dosáhnout.

      Jak jsme se k téhle přemocné věcičce dostali my, družina Proutníků ze Srdcové osmy, přestože to byla poslední věc, po které bychom mohli toužit i v těch nejtajnějších snech, o tom bude tento příběh (ještě musím poznamenat, že naši nejvyšší metu totiž v tomto amuletu nespatřujeme – buď již jsme ji našli, tedy Dáje, a nebo ji nikdy najít nechceme, páč bychom potom mohli naše skvělé řemeslo pověsit na hřebík…):

      

---

- po "novoroční" cestě do Albirea se také děly zajímavé věci! zde útržek popisující událost ze Zlatého lesa:

     

      18. chladen, 853

      …potom, co jsme vše vyslechli od šedého mnicha a probrali plán, šli jsme na věc. Kibe s Čuchanem vyrazili na sever, já se Seregem na jih. Jednoduchém plán: vyhnat „vzdušňáky“ i „zemáky“ z doupat, dělat jakože ustupujem a setkat se ve věžičce (ňáká jakoby radnice uprostřed vsi). Cílem rozpoutat bitku, že by se ty živláci pustili do sebe, my zdrhnem a mezitim mnich s pomocí sala z jezírka vyvolá obludu z jinýho živlu, kerá je jakože zničí. Samozřejmě, že to bylo nakonec složitější a mnohem akčnější, než jsme to naplánovali.

      Takže Čuchan s Kibem: naběhli k baráčkům na severní straně tej vesničky. Všude to bylo zamořený šedavým a zkaženým vzduchem. Jak tedy vyhnat příšery z úkrytu bez toho, aniž by se nadýchali otrávených výparů? Výbuch! Oheň! Přesně Kibeho taktika...

      Čuchan hodil do jednoho domku šišubum, Kibe použil oblíbenou zápalnou lahev (snad nám to majitelé vísky odpustí, ty materiální škody, ale horší už to bejt, po tom nádoru ze Stínovýho světa, nemohlo...). Upalovali odtamtud, až se za nima prášilo!

      Já se Seregem jsme si rozdělili baráčky, kde očividně zevlili „kameňáci“ (ale zas tak vtipný to nebylo). Všude byla skála – jakoby si skřítci nejdřív postavili mega zahradní skalky, a pak až na ní obejváčky – vyšplhali jsme a vlezli dovnitř. Já toho svýho vyprovokoval čtyřnásobnou dávkou modrejch blesků z meče. Sereg šel suverénně na férovku (ještěže ti „krabíci“ nebyli vyšší formy!).

      Mezitím se ve věžičce, kam už se stihli Kibe s Čuchanem schovat, rozpoutala hotová bouře – jeden uk’h’iuna, tenhle vyšší (!), se proboural střechou a ze dvou stran útočili dva nižší na přízemí. Kibe s Čuchanem byli v pasti! A do toho jsme se přiřítili my s „krabíkama“ za patama. Pak se rozpoutala pravá bitva živlů...

      Ustupovali jsme do jezírka zády ke skalce. Sereg s Kibem ťapali po hladině (díky prstenům černé vodoměrky). Já v pohodě stačil, voda mi byla nejvíc po pás, ale Čuchan měl trochu problémy s hloubkou. Zlikvidovali jsme ty dva nižší „vzducháče“, ale „kameňáci“ postupovali dál. Do vody se jim moc nechtělo, tak si pod sebou dělali aspoň kamenitý dno (!) a kousek po kousku se na nás řítili...

  

---  

- ještě před tím jsme navštívili poutní místo boha Rytíře, Gora, na tvrzi Dub jižně od Tarosu:

 

      3. chladen, 853   

 

      Zjevené „Tajemství Dubu“:

     

-        dodatečný zápis…

 

---

 

      12. kliden, 853

 

      „Kráska a zvíře“:

 

-        scénka „Guláš“: ve zřícenině, kde jsme měli převzít rukojmí, jsme našli mrtvolu jednoho z únosců. Narazil na ní jako první Jebrus a hned nám o ní pověděl. Následuje přibližný přepis našeho rozhovoru. Upozorňuji, že to není žádnej med a rozhodně nenáleží k přečtení slabším povahám:

 

Jebrus:

     „Našel jsem mrtvolu, hele! Má úplně rozedraný hrdlo a je celá seschlá… asi to byl vlkodlak!“

Slamír:

     „Jak to víš, že to byl vlkodlak?“

Jebrus (ukazuje, kde mrtvola leží):

     „Podívejte se sami!“

Slamírovi a Seregovi se po tom hrůzném výjevu zvedl kufr a mizí z dohledu.

Čuchan s Jebrusem civí na nebožtíka, Kibe mezitím prohledává okolí kvůli stopám.

Čuchan:

     „Hele, vypadá jak ten guláš, co včera Sereg uvařil!“

Zpoza rohu se ozývá „blééé…!“

Čuchan dodává:

     „…a ten, co teď Sláma bleje!“

Kibe se zrovna vrací z obchůzky:

„Ukaž? No jo, Seregu, úplně jak tvůj guláš. Tos vařil podle něj, ne? Novej recept, he he…“, ukazuje na mrtvolu a pak zamyšleně dodává: „Ba ne... Ten to má sotva půl den za sebou!“

Čuchan na Jebruse:

     „Ale jak někdo může říct, že to byl vlkodlak?“ (pozn.: Jebrus pochází z kraje, který je pověstný nepotvrzeným výskytem vlkodlaků…) – odmlka…

     „Spíš to vypadá na upíra?! Nebo bruxu…“

Kibe:

     „A nebo na ňákýho úchyláka. Lovec přízraků nebo zfetovanej skřítek…“

Čuchan na něj vrhá vražednej pohled…

Jebrus:

     „Ne ne, nic takovýho. Ten vrah byl chytrej. Maskoval to… podívejte se pořádně na jeho krk!“

Čuchan se vrhá mrtvole po krku…

Kibe:

     „Ale bacha, Čuchane, sotva mu na něm hlava drží!“  

Zpoza rohu se znovu ozývá „blééé…!“ (tentokrát zřejmě Seregovo).

Čuchan hmatá na krku a vítězoslavně zvolá:

     „Hohó! Sou tu dvě díry… Fakt ho někdo nejdřív kousnul a pak vysál…!“           

 

- vskutku to byl upír! Nebohou krásku jsme vysvobodili z jeho osidel a navrátili, s pomocí boží Aurionovou, jeho temnou duši do záhrobí na věčné časy…

 

                                                                                          Evan Stomat ® 2010

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA