Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník družiny Proutníků 7

7. 2. 2009

30. žluten, 851

Včera se odehrál onen dlouho očekávaný turnaj. Celý den před tím pršelo, takže se začalo „na bahně“, než však přišli kouzelníci a bahno vysušili. S Grašikem jsme se shodli, že je to škoda, že by mohla bejt větší sranda.

„Valkýry a rytířky by mohly sundat brně a ukázat nám souboje tělo na tělo v blátě,“ navrhoval. Já jsem dodal, že by se pak mohly přidat i jiný dámy než bojovnice. Lehce jsem při tom mrknul po Wjarenice…

     Souboje byli dlouhý a únavný. Nebyl to klasickej turnaj vyřazovací, ale losovací, což mohlo i pro nadějného šampióna znamenat konec hned v prvním kole (což byl Grašikův případ) a nebo naopak, zkušený šermíř mohl lehce postupovat takříkajíc „bez námahy“ (což byl zase případ můj) a přišel tak o zábavu, kterou si vynahradil až v souboji posledním. Navíc se bojovalo několik soubojů najednou. Až večer se odehrály poslední duely těch nejlepších samostatně.

     Prostě se musel celej turnaj vtěsnat do jednoho dne, navíc bylo mrtě zapsanejch a na někerý se nedostalo. Ti, za kerý se přimluvil ňákej řád nebo mistr či významný šlechtic, měli největší šanci. Tak i já, kluk z venkova (a kerej měl přímluvy ze všech tří stran), jsem si zabojoval s takovym rytířem jako je Alrik er Forgon. A vyhrál jsem.

Nebyly povoleny žádný očarovaný zbroje ani zbraně, žádný kouzelný předměty, ani posilující lektvary a podobný vychytávky. Prostě klasika nad klasiku. Měl jsem možnost pučit si výzbroj od hraběte Roudnického. Vybral jsem si krásnej eldebranskej bijec (kerej se jenom musel ztupit – to dá rozum, že jsme si nesekali ruce…) a seliackou kroužkovku, kerá mi slušně padla. Dovolili mi můj lintirovej velkej jezdeckej štít posvěcenej Gorovym knězem. Můj první protivník si o něj přerazil meč…

Alrik přišel s obouručákem. Neměl jsem tu možnost podívat se, jak s nim umí, ale Grašik povídal, že jeho osobní zbraň, co má na hradě, je právě obouručák, prej starobylej artefakt, a že se mu nikdo v máchání s timhle mazcem nevyrovná.

Zato Alrik mohl shlédnout můj vůbec první souboj s již zmíněným „přerážečem mečů“. Byl to nějakej zchudlej rytíř z Novýho Amiru, ale s mečem se rozhánět uměl celkem slušně. Tedy než ho zrušil o můj štít. S druhym mu to šlo však výrazně hůř a během chvilky se válel na zemi. Při jednom výpadu po provedený nově naučený fintě v něm heklo, jak jsem ho praštil na plocho pod žebra, a celej se zlomil a zhroutil…

Rytíř er Forgon byl    můj čtvrtej soupeř. Oba jsme měli asi dvě hodiny na odpočinek, ale bylo vidět, že on je na tom hůře, že asi soupeřil s lepšíma šermířema. Přesto se s obouručákem oháněl tak rychle, že jsem musel uskakovat co se dalo. V tý kroužkovce, co měla něco přes půl talentu, to nebyl zrovna tanec jako na oslavě Svátku letních duchů... A stačila trocha neopatrnosti a mohl mi přerazit nějaký kosti a bez kouzelný přezky bych byl v hajzlu.

Asi čekal, milostpán, že budu horší šermíř. Podle věku mě špatně odhad. A podle mýho prvního fajtu taky ne, páč jsem se vod něj nenechal mlátit do štítu, kerej by to jistojistě přežil, ale to ostatní spíš ne. Poskakoval jsem kolem něj, on se rozháněl „drtičákem“. Vždycky jsem mu posázel několik menších „šťouchů“, abych pak zasadil porádnej rejč. Však po jednom jsem si neodpustil znovu vyzkoušet fintu „na rub meče“, i když jsem tušil, že ji asi soupeř zná, možná i umí. Nemýlil jsem se. Po vykrytí mého pokusu sám zkusil jestli se i já ubránim, ale já trochu zaváhal a dostal jsem porádnou dardu. Do levý nohy.

Odskákal jsem z dosahu jeho meče a vzpamatoval se. Tentokrát jsem přešel do obrany štítem. Odrážel jsem ho co jsem moh, zkoušel jsem i kryt zbraní a riskoval její zlomení. Nakonec to ňák vyšlo a Alrik se vzdal! Dostal ode mě takovejch ran „na tělo“, že ho to asi přestalo bavit. Je fakt, že to schytal pěkně, a prej když mu pomohli do stanu, se na místě sesunul a museli ho pak probírat z bezvědomí.

Po turnaji, kterej oficiálně skončil s úderem jedenácté hodiny večír, se konal večírek. Samozřejmě až do rána. Druhej den se pokračovalo v té neoficiální části – lukostřelba, hole, jarmark a tak dále. Já jsem navštívil Alrika, kerej se nedokázal účastnit plesu, takže na tom ráno asi byl krapet líp než já. Zdvořilostně jsem mu poblahopřál ke statečnému boji, bla, bla, bla. Potřásl mi pravicí, že jsem opravdu vynikající šermíř, na svůj věk, a tak jsme debatovali, probírali atd. Divil se taky, kolik jsem toho zažil, že on, nejmíň o patnáct let starší než já, tolik dobrodružství nepodnikl. Odvětil jsem mu, že může být jedině rád. Docela jsme se spřátelili, ale jeho nabídku, abych se přidal k jeho družině, jsem zdvořile odmítl. Pochopil.

Pak jsem prodělal skromný ceremoniál přijetí mezi Rytíře devíti hvězd. Složil jsem přijímací slib a dostal jsem tuniku temně modré barvy se zlatě vyšitým souhvězdím Rytíře. Na štít jsem si tento znak řádu taky nechal namalovat. Zlatou nesmyvatelnou barvou samozřejmě. Nejsem teda zatím pasovanej rytíř, ale „jen“ poručík (pouze formální hodnost – jakože velitel lehký jízdy). To se však může změnit a po nahlášení v designovaném konventu v Tarosu my daj asi úkoly po jejichž splnění mě budou pasovat. Snad. Je mi to stejně fuk, páč většina rytířů není urozená a jsou si přesto rovni.

Žádné velké dary za „skoro vítězství“ v turnaji (páč jsem se nedostal v losování až do finále, takže na mě počtem vítězství a tak vyšlo cca třetí místo) jsem nedostal, což mi ani tak moc nevadilo. Spíš mi vadilo, jak mi všici říkali „pane Slamíre“ nebo ještě hůř „Modrý rytíři“! Ale na to si musim zvyknout. Takle mě oslovuje čím dál víc lidí.

Zejtra se chytám odjet rovnou do Tarosu. Grašik pojede se mnou až do Jasnýho svitu a pomůže mi kdyžtak cestou sebrat pár nadšenců, abychom naplnili počty do Pevnosti. Zrovna před pár dny došla zpráva od Wan, že už tam nějaký pošuky máme… To jsem zvědavej. Určitě to je banda elfů! A nebo, ještě hůř, banda skřítků! Ochalá no! (pozn.: další hláška od hevrenů znamenající něco jako: „Snad ne!“)

    

1. úmor, 851

Dneska ráno odjezd z Gver Graenu. Wjarenika nebyla zrovna nadšená. Nu což, zas se v brzké době ňákýho chlapa určitě ujme. A bude s ním mít větší štěstí, než se mnou. A zase vstříc do neznáma. Co se bude dít? Nevim, ale je mi to šuma fuk. Pili jsme s Grašikem „podlesáky“ jako skřeti. A vůbec mi nejni dobře…

 

    3. úmor, 851

Athor. Ukradli nám koně i s věcma! To byl nápad takhle chlastat! Ale dobře to dopadlo. Nakonec. Nebudu se rozepisovat s podrobnostma, ale zmínim se jenom o týpkovi, kerej v tom měl prsty. Teda vlastně neměl, ale to je složitější. Prostě díky němu jsme se k těm koňům i všem věcem dostali. Navíc mu ostatní „kumpáni“ šli po krku a my mu z toho průšvihu pomohli. Byla to banda nejspíš napojená na Pavučinu, toš si musíme dávat majzla, páč jsme s nima měli co dočinění už z dřívějška…

Jinak ten týpek se jemenuje Yarloš a my ho nejdřív chtěli poslat někam, ale to on že ne, že je nám, pánům rytířům, z celé duše vděčnej, a že nás bude doprovázet jako panoš, nebo co. A tak se stalo, že nám přibyl další chuděra do pevnostní posádky. Jo jsem zvědavej, jak to pokračuje, stavba a tak. Poslední dopis od Wan mě docela potěšil, páč to zatím vypadá s Pevností moc slibně. Už prej minkorský trpaslíci (původně měli bejt ze Seliaku, ale kvůli nějakejm průserům s goblinama – prej se toho naši taky zúčastnili a byla to nehezká řežba, či co – se to krapet zdrželo, ale díky Seregovejm kontaktům sehnali levně skvělou bandu profíků) začali stavět hradby!

 

9. traven, 851

Rozhod jsem se další události popsat až po návratu do Pevnosti. No a ono ani nejni moc co. Za ten měsíc a něco jsme narazili jen na pár problémů, naopak převládalo to positivum. Yarloš se ukázal jako docela dobrej společník na cesty, ale i jako vynikající kuchař (prej má za sebou nějaký alchymistický študia, což si u mě nepřidal, ale s tim vařenim si to vyrovnává) a má moc přítulnou kočičku. Domácí. Mourovatou. Je s podivem, jak se dobře snášej kočky s koňma…

Právě tahle kočinda se stala součástí prvního velkýho dobrodružství, kerý jsme zažili. Jeli jsme si po Zlatý cestě skrz skřítčí lesy, když v tom se na nás vrhla banda hromotluků s kyjema. Skoro bych si myslel, že to byli krollové, ale tyhle vypadali, jako dyby vylezli z podzemí (jsme se pozdějc dověděli, že jo, že to byli něco jako kadaři ze Starýho Athoru – tudíž původem z podzemní říše). Očividně se jim zachtělo koňského, možná i našeho, masa. Měli jsme co dělat, aby nás i s koňma neumlátili těma svejma klackama. Nakonec se zalekli a utekli (přece jen dva těžkoodění rytíři a pyroman metající ohnivé hlíny…), ale to už se někteří zmocnili části nákladu, hlavně jídla, což by zas tak nevadilo, ale mezi jejich kořist patřila i Míca!

Podařilo se nám je, díky Ju Maj Wuovi, na kerýho jsme narazili při bloudění lesem (teda spíš on narazil na nás), vystopovat. Měli doupě v rozvalinách starý arvedanský stavby, asi kapli pro cestující ze Zlatý cesty. Provedli jsme výpad, načež jsme zjistili, že se kočička mezitím, co jsme ji hledali po lese, s obrama spřátelila. To však neznamená, že by se oni spřátelili s náma. Naopak se na nás vyřítila asi dvacítka těch kolohnátů, tak jsme se uráčili vzít roha. Kočičku to taky napadlo, a tak se vymanila z jejich „objetí“ a utekla s náma.

Málem bych zapomněl na našeho dalšího spolucestujícího. Když jsme projížděli Jasným svitem, zrovna městečko poctil svou návštěvou slavný trpasličí truvér, Dvoren Zlatoústý. Byl jsem trochu v rozpacích, poněvadž mezi jeho repertoár patřila taky jedna píseň – sice krátká, ale výstižná – pojednávající o událostech odehrávajících se loňského roku v Erinu a Duhovém pralese. Ano, mám na mysli putování naší družiny za nekromantem Hwarištem! Srovnám-li jeho versi s tou, co mám zapsanou v tomto deníku, zjistím, že se od sebe nikterak neliší. A proč? Páč ji složila sama Katanga… Dvoren mi pozdějc vylíčil celou historku o tom, jak o Svátcích letních duchů v Albireu narazil na „elfskou pěvkyni okouzlující ne tak svým zpěvem, nýbrž svou sličností a věrností svého příběhu,“ a tak se ona Katanžina balada dostala do jeho repertoáru. Byl tak nadšenej, že se se mnou tady, stovky mil od Erinu, setkal, že musí jet s náma dál a složit další, řekl přímo epos, o té naší kompanii.

 Takže utíkali jsme před kadarama. Sice bez svýho proviantu, ale s kostma jakžtakž pohromadě. Dvoren, kerej hlídal koně a zase skládal (ňákej verš o „Xillosově zadku nakopání“, nebo tak nějak), když nás viděl, byl tak vystrašenej, že zapomněl celou zrovna vymyšlenou sloku a upaloval taky. Po několika krocích se zastavil a rozřáchal se na celej les. Do dneška jsme s ostatníma nepochopili, co to jako mělo bejt, ale rozchechtali jsme tam se taky…

Několik dní cesty od Tarosu jsme se potkali se slavnou loupežnickou bandou „Zlatý měšec“. Nechtělo se nám s nima bojovat, navíc byly tak známý, že jejich likvidací by ta sláva přešla na nás a kdo ví, jaký nepříjemnosti by z toho pozdějc vznikly. Zkrátka jsme s nima hodili řeč, propili a prožrali všecky zásoby, kerý jsme napakovali díky Ju Majovi po různejch vesnicích v provinciii Su, pokecali (Dvoren složil krátkou epopej na jejich vůdce, Ju naopak byl celej nesvůj, bylo vidět, že by je nejradši všechny pozavíral. Se nedivim, dyž je to agent samotný císařovny Mia Tače!) a nakonec jim ještě zaplatili dohromady asi tři stovky (resp. já jsem jim zaplatil…) jakože mýtný.

V Tarosu jsme pobili jen pár dní. Já jsem si tu vyřídil pár záležitostí s Rytířema devíti hvězd (maj tady jedno ze svých hlavních center), objednal pro naši družinu (Proutnickou…) sadu tzv. „mečů noci“, kerý jsou na likvidaci nemrtvejch všeho druhu (dostal jsem slevu díky velký vobjednávce a to se vyplatí) a pokochal se pohledem na poslední baštu Orlích poutníků – nostalgicky jsem bez hnutí pozoroval slunce zapadající za městskou citadelou…

 

Po Ellionský silnici jsme cestovali bez Dvorena, ale slíbil, že se někdy zastaví v Pevnosti, páč tu bejvá často, že pochází z Minkoru. Ju Maj Wu se přidal k nám oficiálně jako žoldák do naší posádky, ale ve skutečnosti bude agendit pro svoji císařovnu (jak jinak, všichni agenti a špioni jsou stejný, že Wanawi?). Grašik se taky nechal přemluvit na další štreku, že „má celej svůj krátkej život před sebou, tak ať pozná co nejvíc cizích krajů“ (to vymyslel Yarloš, kerýho chytla sama básnicá múza – jinak ten je jasnej, že i s kočkou pojede se náma, klidně až na konec světa…). 

Tak, a na Ellionský cestě začala sranda. Nejdřív nás přepadlo skřetí komando, že nás jako chce oloupit, či co. Načež jsme je s Grašikem na koních rozprášili, Ju jich pár ukamenoval z praku a Yarloš po nich začal metat vybuchující lektvary, kerý nakoupil levně v Tarosu. Všichni přeživší (a že jich moc nebylo) vzali nohy na ramena. Utek by jen jejich kápo – skřeťák – ale napadlo mě vyzkoušet Kibeho luk. La muerte grande con este luk! Ten šíp skřeťákem proletěl skrz naskrz, jako by ten voplechovanej hovňas byl z másla…

V Březnu bylo rušno, páč se ňáký houfy lidí chystali na jakousi trestnou výpravu. Ponejprv mě zamrazilo, že jesli nechtěj jako na nás, ale pak my došlo, že s místníma žádný výrazný potíže nemáme, takže my docvaklo, že zas ňákej druid jim „kazí úrodu a uřkává děti a dobytek.“

Ejhle, mýlil jsem se. Prej se v průsmyku směrem na Vysokej roh usadila příšerná obluda, kerá nedovolí nikomu projet tam ani jinam (o případnejch mrtvejch se však nezmínili…), tak se chystali na její zahubení. V rychlosti jsem jim vylíčil, co takový obludy dokážou, že by na ni nemělo snad ani celý město, dyby se naň sebralo, že si musej lovce přízraků najmout. A to voni, že né, že tady široko daleko nikdo takovej nejni a stojí to prachy. Navíc se na mě vobořili, že když jsem tak chytrej, ať tu obludu skolim já sám. Starosta mi slíbil odměnou ňákej srub kus za městem (hned mi bylo jasný, kerej myslí…), když toho netvora přivezu mrtvého do tří dnů.

Cesta nám nezabrala ani čtyři hodiny a už jsme na „netvora“ narazili. Byl to gryf, kerej, jak mi bylo známo, je mírumilovnej a na lidi jen tak neútočí. Jo, jenže tenhle zrovinka dorážel na tři chudáky kluky, mé staré známé začínající dobrodruhy, keří se asi rozhodli, že se z nich stanou „tři malí zaklínači“. Neměli proti orlo-lvovi žádnou šanci, an se taky nesnažil je zmrzačit. Ale přestalo ho asi bavit jen tak se s hošanama pošťuchovat a jednoho tlapou vodhodil na šutr a kluk tam lehnul a už ani se nehnul.

Kdybych se do toho nevmísil já, tak by tam takle leželi asi všichni tři. Vrhnutý kopí ho netrefilo, ale Ju Maj Wuův šutr z praku upoutal jeho pozornost. Ňáká slepota vrhnutá na Yarloše i Jua nás s Grašikem neodradila k našemu společnému výjezdu. S tasenými meči jsme se s válečným rykem vrhli na okřídlence. Mávnul křídly a vodpích se od země, tak jsme jen máchli do vzduchu a málem s koňma narazili do stromů.

Takle jsme šaškovali dobrou čtvrt hodinu, kdy gryfovi došly síly, ale stejně bylo vidět jak se, janek jeden, náramně baví. Vskutku to bylo mládě, páč se za chvílu na obzoru objevila další obluda stejnýho druhu, avšak krapet mohutnější a očividně s horší náladou. Mladej mu letěl vstříc.

     Oba si sedli na skálu asi sto kroků od nás. Nejdřív ten starší seřval svýho potomka (zařval jak lev, ale s orlím přízvukem, jesli si to dokážete představit… no… asi ne…), a pak čistou obecnou mluvou spustil na nás, že se nám omlouvá za syna, že tu u nás ještě nebyl, a že ho matka špatně vychovávala a tak. Prostě jsme ten incident ukecali. Než vodletěli, postěžoval si taťka, že tu maj málo klidu, takže se asi musej vrátit k tomu „sídlišti prťousů“ (Budín?). Na to jsem se ho zeptal, proč to nezalomněj v lesích na východě, ale že prej maj radši kopce a skály. A navíc se nad těma lesy prohání fénix! Když už byli pryč, stál jsem tam pár minut jako zkamenělej… 

 

     Tak a do pevnosti BUK jsme dorazili včera. Já, Ju Maj Wu, Grašik, Yarloš, ale i „Tři zaklínači“ (Merek, Vlaďo a Lumír se menujou).

     Místo našich mě tu očekávali taky noví rekruti, velmi podivného složení. Dva asarijský vojáci z Minkoru, polohevrenka a kentaur (!). Mimoto tu máme Xi-Xina – kámoše, kerej si nás nepamatuje – se s voji srandovní čtyřčlennou jednotkou. Jakožto dozor od císaře, prej. Naši jsou mezitim na hlídaný v Riamově domu! Hned za pár dnů se za nima vydám.

     Stavba je rozjetá v plnym proudu. Trpaslíci odvedli porádnej kus práce. Už stojí hlavní, skoro osmimetrová věž a tři a půlmetrový hradby. Z venku se to nezdá, ale je to celkem velká pevnost. Má asi čtyricet sáhů na dýlku a třicet na šířku a podle mejch odhadů by se sem vešla nejmiň stovka slušně vyzbrojenejch vojáků, z toho deset těžkooděnejch jezdců. Nás tu bude zatim sotva dvacet…

    

    25. ovocen, 851

     Moc se toho od doby, co jsem se vrátil ke zbytku družiny, nestalo. Teda vlastně stalo, ale spíš jsem neměl tolik času se o tom rozepsat. Když to vemu od toho nejzajímavějšího, tak to byl můj přijezd do Minkoru. Sereg s Čuchanem a Kibem dostali na hlídání Riamův dům mezitim, co byl někde na cestách. Za nějaký dva aldeny stihli udělat porádnou paseku…

     Měli totiž prodat jakousi sochu – artefakt jednomu asarijskýmu obchodníkovi. Jenže mezitim přicestoval až z dalekého Erinu další zájemce z Varemarský gildy. Tak rozjeli „obchodnickou“ hru s plánem, jak si trochu přivydělat. Samozřejmě jim to nevyšlo, když se totiž oba zájemci objevili ve stejnej den. No, a při ukázce onoho artefaktu došlo ke rvačce a následně k neštěstí, keré mělo za následek rozbití sochy.

     Malým bonusem navrch bylo otevření několika bran do Stínového světa a do Minkoru se přišlo podívat pár obludek (krom hydry, co se usadila přímo u Riama ve sklepě, taky pár přízraků, troll, kyklop a myslim ještě něco…) a nebejt toho, že jsem se mezitim ve městě objevil společně s Tarlenem, tak ty obludy honíme ještě dneska. Hydru jsme precizně zprovodili z našeho světa (navíc si z ní Yarloš vycucal ňáký sliny na výrobu lektvarů či co!?) a jediný, co uteklo Tarlenovu meči byl kyklop, kerej se vypařil neznámo kam a dodnes ho nikdo nenašel.

     Další srandu jsme si užili, když jsme Riamovi doplňovali sklad. V noci v přístavišti, během vykládání zboží z lodi, nás přepadl místní gang, ale netušil, že tam makaj takový rubači jako my. Sic jsme popadli krumpáče, lopaty a pohrabáče, páč zbraně naše nebyly nám zrovna nablízku, a bandu nezbednou jsme porubali. Jenom Čuchan jich prakem postřílel snad polovinu a já dokonce získal při pranici meč a připravil jejich šéfa (jakýhosi Waščaluna) o ruku. No, aspoň jsme krapet Riamovi splatili tu sochu…

     Kupodivu moc navrátivší se Riam nezuřil. Naopak prohlásil něco v tom smyslu, že to čekal nebo co…

 

     A co dál se dělo po té, co jsme se vrátili do naší Pevnosti? Vlastně nic. Teda až na fénixe, kerýho jsme s Kibem potkali při jedný obhlídce. Uletěl nám, a aby nám to nebylo líto, oslepil nás. Nebejt hodnejch dryád, kerý nám pomohli se tý slepoty zbavit, tak jsme slepý asi až doteď.

     Náš léčitel smyslů, Čuchan, je totiž na výcviku v Minkoru. Zdokonaluje se ve svém zlodějském „umění“, takže to s nim bude asi ještě víc k nevydržení… Pomáhá mu v tom prej Hi. A ještě maj chudáka Lumíra do počtu. No, a my jsme s výcvikem naší nové (a vůbec první) posádky Buku nezaháleli. Moc dobře si vedou. Pěknej pocit, že tu vlastně budujem vojenskou posádku! Jsem zvědav, jak se to bude vyvíjet dál…

     Taky nesmim zapomenout, že nás navštívilo pár elfích komand, co jdou do Jižního hvozdu. Včetně Kerinova elitního průzkumnýho. Nás to asi taky nemine. Chcem si to s tim Drikem ještě rozdat, dokud můžem.

 

    4. větrnec, 851

     Nedávné dny byly velmi kruté a krvavé. Když se vyjádřím stručně, tak jsme se prostě zbitkařili se skřeťákama. A to dost slušně. Naběhlo k nám dryádí komando s elfem jménem Nyunyu Mtwango (Kibe ho už potkal, ale prej nerad), a že potřebujou pomoct, že skřeťáci v čele s temnejma druidama masivně útočej na dryády, hodný druidy, gagudu a vůbec. No, když to mělo znamenat další utužení „dobrých“ vztahů s divoženkama, tak jsme do toho šli.

     Dali jsme dohromady početnou grupu. Dryád bylo asi deset, když počítám i ty dva elfy. Nás bylo taky dost. Samozřejmě já, Kibe a Sereg (Čuchan byl stále v Minkoru a Lapis taky) a taky Vlaďo s Merkem, Yarloš (s rachejtlema…), Kentaur (porád si nezvykám na jeho jméno – Kiren, ale psáno Quirren!), Ju a ti dva asarijci, Pelé a Chaš. No, a nesmim zapomenout na rytíře Grašika, se kterym jsme pyšně vyjeli na svejch válečnejch ořích!

     Cestou jsme ještě přibrali známý taroský komando Tarosští psi vedený Olšínem Stopařem. Stopovali zrovna ňáký kretény, co terorizujou taroský usedlosti. Jo ale ti „Kreténi“ se taky s někym spojili a utvořili megakomando, ne-li malou armádu. Navíc dryády vyčmuchaly temnýho druida, kerej ale byl někde v závěsu. Na něj jsme vyslali Kibeho (myslíc si, že to je drsnej skřet, ale…).

     Vytáhla na nás asi čtyřicítka goblinů a orků, celkem dobře vyzbrojenejch. Dostali šlupu rachejtlí, a pak se s náma srazili. To byl masakr. Sereg a já jsme vedli náš pevný střed (schytal to zatím jen Pelé od luku). Pak tam byli dvě komanda vedený skřetama, dokonce jeden byl šaman! A my neměli žádnýho podobnýho, jen snad u Psů měli elfku, ale ne zrovna mocnou... No, jedna grupa zahnala dryády a vrhla se na nás, ještě jsme se stihli stáhnout do krycí formace (Vlaďo s Merkem se bili statečně, vlastně to my všichni, ale od nich se to očekávalo nejmíň – udržovali řadu!) a odrazili zbytek orků a šamana si podával Kentaur (promiň Kibe, ale teď jsi náš lučištník číslo dva…), tak jsme ten zbytek zrubali. Navíc se dryády vrátily. Mě si chtěl podat jejich šéf, bojovnik s bastardem, ale toho jsem ho svejma perilonama „umečoval“.

     Nakonec to nejvíc odnesli Psi. Na ně naběhlo silný komando společně s trpasličíma žoldákama (kerý to ale nakonec taky schytali) a zničili jim většinu schopnejch lidí, např. barbařího válečnýho šamana. No jo, ti druzí měli temnýho kněze, kerýho nakonec dorazil Chaš. Vítězství nakonec bylo na naší straně, ale kdyby se jejich zbytek (vč. šamana!) nestáh, bylo by to asi dopadlo hůř. Navíc Kibe to taky lehce schytal a druid na nás posal dva enty! Od nich nám teda pomohlo komando Holubích křídel (asi nás stopovali). Ale byl to teda porádnej boj. Takovej zas asi dlouho v tomhle lese nebude…

 

    9. větrnec, 851

     Je to tady! Vyrážíme na Drika. Za dva dny nás vyrazí pořádná kompanie do Jižního hvozdu. Čuchan s Lapisem se vrátili (navíc s „tajnym“ úkolem od Riama) a přivezli s sebou ty dvě „piciny“ – Isoldu a Isabelu. Ne že bych Isis nerad viděl, ale chtěj tam jet s náma! No co, aspoň poznaj světa kraj a stejnak to nejdýl v Posvěcenym háji otočej zpátky.

     Ještě máme další úkol od Wu-Šenga. Máme se podívat po nějakejch plavenskejch kolonizátorech na řece Agren. Proto s náma jde Xi-Xin. Už máme plán, jak to uděláme. Myslim, že si to řádně užijem…

     Máme v plánu jet přes Posvěcenej háj a tam nabrat další blázny, co jdou stejnou cestou. Asi to budou samý elfové, tak to bude fajn. Pak budem pokračovat podél Agrenu, až narazíme na tu Plavenu a pokud nás nevysektěj, tak s nima hodíme pokec. Další odbočka bude trochu víc na jih do Lesa dávno mrtvejch. Máme Riamovi v ňáký ruině najít ňákej obraz a ňákou báseň!

 

    18. větrnec, 851

     Tak už jsme v Posvěcenym háji. Vyrazili jsme z pevnosti podle plánu před sedmi dny. Tam jsme nechali Grašika aby tomu velel a dohlídnul na další výcvik (hlavně na Trojku a Asarijce). Ostatní vyrazili s náma. Jinak cestou jsme se jenom stavili v Tun-Če, kde nás ujistili, že máme cestu volnou. Dryády taky nevykazovaly silnou aktivitu. 

     V Háji se to moc na Drika nechystá. Zato přemlouvaj nově příchozí, aby se šli podívat se Spadlýma listama do Marellionu. Už překecali Bakutua, kerej nedávno se svým komandem na noc zakempil u nás v Buku. Měli plno řečí, jakože daj Drikovi na prdel… Navíc tu je Katanga s Ndogorem a ty se snažej vlákat „do pasti“ našeho Kibeho, ale ten naštěstí zatím odolává. Jo a taky se tu k nám přidal krollí druid Prgh s Úhněm! Chce prej poznat pana Drika…

     Taky se zmínim o dvojici elfů, kerý s náma šli kousek cestou sem. Byli to podivný elfové. Vydrželi s náma jenom přes jednu noc, páč ráno byl jeden mrtvej a ten druhej málem taky. Někdo je otrávil! Nikdo od nás to samozřejmě nebyl, ale ten zbylej si to nenechal vymluvit a odešel od nás. Už jsme ho nikdy neviděli.

      Nejspíš tohodle chudáka našla dneska Sariičina hlídka asi deset mil od Háje. Byl zastřelenej šípama, kerý patřili Kibemu a Kirenovi. Někdo jim je šlohnul. Začínaj se dít moc zvláštní věci! Nic naplat, ty dva musej tady zůstat, dokud se nezjistí, co se děje. My ráno pokračujem a holt nás musej dohnat, ale pro elfího chodce a kentaura to nebude problém (pokud se nezjistí, že ho fakt zastřelili oni dva!?).

 

    28. - 30.  větrnec, 851

     Třesou se mi ruce, toš asi to nebude moc čitelný. Co se dělo na naší cestě z Posvěcenýho háje, se nedá ani pořádně popsat. Ale začnu tim, jak jsme byli na návštěvě u plavenskejch.

      Z Háje nás doprovodilo komando, kerý pak pokračovalo do Jižního hvozdu. Část naší skupiny s nima přeplula Agren a já se Seregem, Čuchanem, Lapisem a Xi-Xinem jsme vzali dvě mwuta a vyrazili po proudu. Ještě večer ten den jsme vskutku narazili na Plaveňany. Dokonce na jejich hlavní pevnost s názvem Císařský vrch. Neměli jsme v plánu dělat tajnou průzkumnou jednotku nebo něco takovýho, tak jsme šli do pevnosti jako „normální“ návštěvníci. Čuchan ze sebe udělal jakýhosi skřítčího čaroděje a my jsme byli jako jeho ochranka…

     Celkem bez problémů nás přijal místodržící Olisej Mludjava a vyptával se na všecko možný. Čuchan to zahrál výborně, takže z nás toho moc nedostal, zato my z něj celkem dost. Tak třeba jsme zjistili, že má asi zálusk na Minkor a taky chce vyhnat dryády z lesa (pche!) a zbavit Les dávno mrtvejch nemrtvejch (pche!!). Pak se najednou rozpomněl, že o nás slyšel a poznal nás. Ale to mu nepřišlo ňák divný, že „slavný dobrodruzi z Erinu“ jsou najednou v jeho pevnosti stovky mil odtamtud, a tak si nás tam nechal na noc. Tušili jsme ňákou nepravost, i když si nás prej váží, páč jsme „přátelé“ Sagjidary, kerou hrozně žere nebo co. Naše bdělost se nakonec vyplatila, páč v noci na pevnost zaútočili dryády.

     Dokonce se dostali za hradby a několik střech začalo hořet. Sviňuchy polesný! Nu což, vzali jsme radši nohy na ramena, už jsme toho stejnak zjistili dost (Wu-Šeng bude mít radost, hlavně z toho, že Plavena s nim bude klidně kámošit… jen ten Minkor nás trápí). A jak jsme zdrhali k řece, zmerčila nás jakási hlídka čtyř jezdců a asi deseti pěšáků, že nás zatýkaj jakože ňáký podezřelý živly či co. Než se přibelhali ty pěšáci, jezdci zdrhali, když zjistili, že se asi nenecháme zatknout dobrovolně. Navíc nám do zad vpadli dryády.

     Plavenský teda zdrhli a dryády byly nakonec taky rozehnaný (jenom čtyři byly, chudinky) – Seregem a Lapisem. Doběhli jsme k řece, kde jsme si nechali mwuta. Kurňa, nějaký parchanti nám je potopili! Rychle jsme udělali ze štítů a klacků vor a plavali na druhej břeh. Zasraný krokodýli! Dostali na nás zálusk. Naštěstí si to rychle rozmysleli, když jednoho Lapis změnil v hromádku rosolovitého neštěstí a další dva dostali různě od nás různý čóči. Jo, fuška to byla.

     Spěchali jsme lesem najít zbytek, ale nezvyklý se v lese pohybovat bez Kibeho jsme brzo zabloudili. Navíc to bylo ňáký uřklý. Asi bludnej kořen nebo balvan. Když už druhej den zase zapadalo slunce a zbytek výpravy nikde, dostali jsme se na úpatí hor. Aha! Dračí skály. Takže ráno pokračujem na jih a pak poděl řeky tam, kde ostatní čekaj. Snad, říkali jsme si.

     Ráno jsme měli návštěvu. Medvěda. Ale my se nechtěli dělit o snídani, jenže on si stál za svym a vylítnul na nás. Chtěl nás asi rozehnat nebo co. Teď máme každej na památku kus méďovi kůže a hnusný maso, co se nedá jíst. Navíc si Xi-Xin odnes porádnou jizvu na hrudi. Že si ti medvědi troufnou zrovna na ty nejmenší…

     Třetí den po poledni jsme konečně našli naše místo. Elfové nám ho popsali. Jedna řeka se vlévá do další, a pak společně tečou k Agrenu (a pak k móři). Nádhernej kaskádovej vodopád a peřeje a všude kolem les. Byla by to fakt idylka – nebejt zvuku boje, kerej k nám dolýhal někde z druhýho břehu a z lesa. Tušíce, že naše oslabená skupina má problém, přeskákali jsme řeku (asi na kolena hlubokou – teda pro mě a Lapise, skřítci se drsně brodili a Sereg skákal po hladině…) a vlítli do vřavy. No jo! Naši společně s koňma byli v kruhu a bránili se – světe div se – bandě Mlháků. A kdo je vedl? No přece Ašrak!

     Vyhnali jsme ty parchanty hluboko do lesa. Na jih za nemrtvejma. Svině. Zas jim půlka lehla, ale Ašrak se zbytkem utek. Asi to nikdy nevzdaj. U nás byl zraněněj jenom jeden kůň, naše tři kouzelnice se urputně bránili kouzlama jak to jen šlo a Yarloš vrhal vybuchující hlíny (málem ten les chytnul). Navíc Aurelové z Posvěcenýho háje… Zase podcenili náš potenciál a potencionál. Když jsme tam vlítli my, měli to spočítaný.

     Určitě můžou za všechny ty provary – smrt těch elfáků (a zdržovačka Kibeho), děravý mwuta a možná i ten méďa. A ten náš zbytek napadli ňáky divoký lasičky! Ještě než dorazili na tohle místo.

     Cestou podél Agrenu na jih k pevnosti na samém okraji Lesa dávno mrtvých se udály už jen dvě zvláštní věci. Ta jedna teda moc zvláštní nebyla. Prostě jsme narazili na průzkumnou bandu z Jižního hvozdu (temnej druid a pár lesarů s hnusnejma zvířátkama). Musej jich bejt všude kolem mraky! Dokonce i na hranici toho umrlýho lesa. Nijak jsme se s nima nepouštěli do křížku a oni, vidouce že pokračujem na jih, nás taky nechali bejt (mysleli si asi, že pácháme dobrovolnou sebevraždu).

 

     Ta druhá věc byla horší. Vlastně ještě je. Kvůli ní ještě trčíme tam, kde jsme a vymejšlíme co teď.

     Prostě jsme se k večeru druhýho dne po bitce s Mlhákama dostali k našemu cíli. Les dávno mrtvejch je pěkně zlej. Ve dne vypadá normálně, samý buky a duby. Dokonce to tam vypadá líp než v Padajících stínech. Ale to ticho. Doslova jako v hrobě. Krom nás ani živáčka. Zato už jsme potkali dvě grupy kostlivců a ňáký zombíky. Meče noci na to jsou dobrý…

     V noci se nedalo spát, jak kolem bylo dusno a všude náznak smrti a nemrtvejch, a další den nás sledoval zvláštní stín. Ve dne nebyl pořádně vidět, jen ho někdo občas letmo zahlíd mezi stromy. Aurelové však nic podezřelýho nezpozorovali. Měli jsme se tudíž velmi na pozoru. Když padli první stíny, ty normální samozřejmě, vykouk měsíc a prosvítil cestu mezi stromy. V dálce byly poznat rysy zříceniny. Zajásali jsme, že to je ta „naše“, ale hned se na nás vyřítil ten stín. Ozařoval ho měsíční svit. Bylo to lidskýho tvaru, nějakej duch. Bylo skoro poznat, jak vypadá ve ksichtě. Ale asi neměl přátelský úmysly. Zdrhali jsme k pevnosti.

     Jel jsem napřed prozkoumat tu ruinu. Zbytky hradeb byly postavený na vyvýšenině. Z mý strany byla navršená rampa ke zbytku brány. Pod hradbou val a nalevo místo toho příkop. Napravo byl jenom hustej les. Vjel jsem po rampě na nádvoří. Přede mnou se tyčila zachovalá věž, asi patnáct sáhů vysoká. Jinak všechny ostatní budovy zničený a hradby rozpadlý. Všude bordel od suti. Jinak nic. Ani živý a ni nemrtvý a už vůbec ne mrtvý.

     Vyjel jsem zase na násep, abych dal znamení našim, že je čerstvej vzduch. Ti už vybíhali z lesa. Zavládla panika. Jel jsem zase do pevnosti, když tu náhle v bráně někdo stojí! Kapitol se lek, že mě div neshodil ze sedla, jak se postavil na zadní. Dotyčnýho chtěl kopnout kopytama, ale Neznámej uhnul. Nemrtvák to nebyl, páč „Nočňák“ nesvítil (teda slabě jo, ale kostlivci nebyly blíž jak třicet sáhů…). Byl to Kibe! Za tohle bych ho nejradši zabil. Teď už je to fuk (jo a krom Kirena s nim byla taky Wan – prej si „zašli“ přes Merellion, kde ji potkali, blééé…).

     To bylo ještě včera večer. Rychle jsme to prohledali v bezprostředním okolí a uvnitř pevnosti. Doufali jsme, že to je ta naše Pevnost. A nejspíš taky jo. Opevnili jsme se v tý věži, hned jak jsme zrubali drsný oplátovaný kostlivce. Jediný „živý“ Arvedani, co jsme potkali. V přízemí ve stropě byl poklop se zámkem. Jali jsme se hledat klíč. Ten Stín nás sem nepronásledoval, tak jsme se trochu uklidnili.

     Naše klasická pětice šla na průzkum. A ještě Aurelové (ty zmasili přízraka, co zevlil o barák vedle). Druhý nádvoří mělo studnu a byla tam i díra do země. Než jsme tam vlezli, začala kolem nás houstnout mlha. Nemrtvá mlha! To je pěkná svině… Lapis do ní našil pár bílejch střel a mlha se scukla a zdrhla (pozdějc ji prej dorubal kouzelnym mečíkem!). V podzemí bylo husto. Kibe s Lapisem si zvrkli kotníky (Lapis už podruhý – poprvý u těch hor před několika dny…). Byla tam obdélníková místnost obložená mramorem. Strop podpíraly masivní sloupy. Po stěnách růně velký výklenky. No a mezi sloupy – nějakej stín!

     Po menšim zmatku, jsme se na to vrhli, i když se to šikovně skrejvalo mezi těma sloupama, navíc jsme měli jeden z Riamovejch příspěvků – Paladinovu lampu, kerá odvrací nemrtvý a vůbec je jim na škodu. Byl to fext… Hajzla jsme se Sergém zrubali. Stih jít jenom po Kibem, kerej ho smahnul bleskama. Pak stačilo pár ran mečem a kladivem (jo Sergé a Velekondoří spár…). Prohledali jsme výklenky. Našli jsme pár atonů a taky kus klíče k tomu poklopu. A Kibe spustil past. Klasika. Museli jsme ho, omráčenýho plynem, odtáhnout ven z podzemí. Nechali jsme tam jedny neotevřený kamenný dvéře.

     Stejná past potkala i mě. Leželi jsme tak s Kibem vedle sebe ve věži asi dvě hodiny…

     Sergé, Čuchan a Lapis pokračovali v hledání. Krom další části klíče narazili na kamennýho strážce a kostěnnýho koně (ten projel „skrz“ ně, pak do věže a nakonec se rozflákal o stěnu, debil). Jakmile jsem se probudil a vzpamatoval, už otvírali poklop. Vylezli jsme po schodech – já s lampou, pak Sergé, Kibe, Čuchan a Lapis.

     Vlezli jsme do hezkýho pokoje s malovanym klenutym stropem, byl podpíranej zdobenym sloupem. Vypadalo to jako doupě nějakýho uměleckýho nadšence. A jako kdyby to opustil teprv včera. Povlečená postel, uklizenej stůl, knihovna se srovnanými svitky a malířskej stojan s nějakym obrazem. Jenom na zemi ležela rozbitá socha. A na stropě viselo něco divnýho. První si toho všim Kibe, kerej do toho napálil blesky (jak jinak). Potvoru to asi vzbudilo a nebylo to asi nejpříjemnější probuzení. Vrhlo se to přímo na mě a Serega…

     Byl to Narak. Ořídlenej hubenej páprda s pařátama. Fuj. Hnusnej nemrtvej ze stínovýho světa. Pěkně nás posekal, navíc měl paralyzující zásahy. Sereg se za chvíli nemoh ani pohnout a já skoro taky ne. Jen Kibe byl v pohodě, když naň šel zezadu a od Lapise dostal bílý střely. Asi ho to dost bolelo, když vzlítnul ke stropu (dobrejch osm sáhů) a proboural se stropem. Další bílý střely od Lapise a z „Paladinky“ ho sundali dolu. Povalil Lapise stojícího v díře na schodech, má naštěstí tuhej kořínek a pevný kosti…

     V pokoji nás nejvíc zaujal ten obraz. Byl na něm zobrazen nejspíš Pád Merellionského knížectví, jak jsme pozdějc zjistili. Podobný příběh máme i na svitku jako baladu. Je to o drakočlověku Oristovi Zeleném, který se stal stínem bloudícím po lese, nad kterým převzali vládu povstanuvší mrtvoly padlých arvedanských a skřetích vojáků…

     Obraz s baladou poputujou k Riamovi, kvůli tomu nás sem vlastně poslal. Určitě ho bude zajímat, že jejich autor je sám Turgul Hnědý, další drakočlověk, kerej zhynul v Konečný bitvě v minulym století. A nebo to věděl? Kdo ví? My si tam tam taky přišli na svý. Hlavně Čuchan a Lapis, páč se našly nějaký malířský a psací potřeby. A taky loutna a Kibe si vzal psací brko (jemu to bude k čemu?). Pro bojově naladěný typy jako já a Sereg tam ale bylo prd…

     Pobyt v Pevnosti tím ale nekončil. Ještě jsme neměli prohledanej zbytek podzemí. Kdybychom tam nemuseli jít pro ten zasranej ochranej amulet, kerej by nás chránil před Oristovym stínem (páč to je ten Stín, co nás pronásleduje!), tak jsme si mohli ušetřit těch nepříjemností. Halucinogenní plyn, kerej otrávil Kibeho a kvůli kerýmu ten debil mrdnul se Seregem a Čuchanem o zem a nebo smečka orghisů, to bylo hovno oproti tomu, na co jsme narazili v hrobce…      

     Rychle to zkrátim. Bylo to otřesný! Vlezli jsme do velkýho sálu, ve stěnách byly výklenky s mrtvejma arvedanama, kerý byly řádně mrtvý a pohřbený. Ale ne všichni. Vrhlo se na nás pět kostlivců. Krása. Arvedanský důstojníci, teda soudě podle výzbroje. Ale tyhle neoživil les! Ovládala je smrtka, kerá se krčila za katafalkem na druhý straně sálu a oživovala další a další mrtvoly. Jen prvních pět kosťáků nám dalo pěkně zabrat. Sereg se probil skrz a posílen urychlovacím kouzlem od Isabely (ty dvě verithianky šli s náma do podzemí, ještě s Wan – bláznivý ženský! Ale bez nich bysme to byli schytali…) běžel na smrtku, kerá mezitim dostávala bílý střely od Lapise a Isoldy.

     Náš milý trpaslík se k tý „svini plešatý“ nedostal ani na deset kroků a zas letěl zpátky. Smrtka začala čarovat jedno temný kouzlo za druhym. Kibe s Čuchanem, kerý se taky probili, se od ní radši drželi stranou a rychle se vrátili do vřavy, ale i my jsme vzali nakonec nohy na ramena, když na nás ta mrcha pustila smrtelnej mrak. To už by na nás bylo fakt moc. Jen jsem cestou stih rozseknout vejpůl jednoho neoživenýho kostlivce, aby měla míň ochránců, až na ni pudem znova. Neměli jsme v plánu se vzdát nějaký děvce ze stínovýho světa!

     Počkali jsme do rána a hned po svítání jsme se vrátili do hrobky. Tentokrát jen já, Čuchan a Kibe, páč Lapis se Seregem na tom byli dost špatně. Přibrali jsme Mariku a Aurely. Smrtka se na nás připravila, páč oživila zbytek mrtvejch Arvedanů. Ti na nás tentokrát nemohli – vzali jsme si takovej ten svitek na ochranu před nemrtvejma. Ten sice nefungoval na všechny, ale stačilo to abych se dostal i s aurelskou bojovnicí ke smrtce. Ostatní se mydlili s kostíkama a Kibe do smrtky pálil stříbrný šípy, jak to jen šlo. Marika s aurelskym čarodějem nás urychlily kouzlem.

     Nakonec jsem se k ní dostal jenom já. Aurelka Juanita, ta bojovnice, najednou padla k zemi. Já jsem stěží odolal jejím černejm kouzlům, jinak bych asi taky padnul. Rozsekal jsem tu svini na kousíčky…

     Záhy se všichni kostlivci rozpadli. Teda až na jednoho, kerej nám vpadnul do zad. Asi ňákej generál to byl, páč vydržel dost dlouho a byl mumifikovanej. Rozháněl se dvojitym řemdihem, kerej navíc zraňoval ledem i ohněm, ale takhle praštil jenom Mariku, kerá mu udělila taky dost ran. Poslední „smrtelnou“ ránu dostal zase ode mě. 

     Vrátili jsme se za ostatníma do věže. Měli jsme s sebou ten ochrannej amulet a mrtvou Juanitu. Aurelové ji zkusej rychle odnýst do Posvěcenýho háje, že ji tam možná přivedou zpátky k životu. Budiž jim tu milost Sedmnáctka dá! Nechali jsme jim ten amulet, aby měli snadnější cestu a Oristův stín je nechal na pokoji. My se z něj asi poserem, ale to už je teď stejně jedno. Z týhle Pevnosti teď jen tak nezmizíme, páč většina z nás na tom nejní nejlíp a musíme si dát aspoň den na zpamatováka.

     Tak jsem se nakonec hezky rozepsal a už se mi ani ruce neklepou. Ale zbytek se klepe při pomyšlení na to, že jakmile zejtra vyrazíme, máme v patách všecky nemrtvý z okolí a jako bonus pana Orista Stínového. Už totiž slídí kolem a jediný štěstí, že jim něco brání v tom, aby na nás do věže vlítli…

 

6. dešten, 851

Poslední alden byl hodně akční. Sice se nám podařilo zmizet ze spárů nemrtvejch z Lesa dávno mrtvejch, ale hned co jsme se ocitli na hranici Jižního hvozdu (tedy asi 200 mil na jih), napadali nás střídavě dryády, velmi agresivní zvěř a nebo zmutovaný chodící kytky. Taky jsme narazili na Welekao s jejím komandem, ale po dvou dnech jsme je zase postrádali. A když jsme potkali Kerinovu elitní jednotku, jenom nám řekli, že dál na jihu je to hustý a my jim na to řekli, že dál na sever je to taky hustý. Pak jsme zas šli každej svoji cestou.

 Rozhodli jsme se jít hodně na západ, vlastně jsme se vrátili na kraj Lesa dávno mrtvejch plnýho nemrtvejch. Ale žádný jsme naštěstí nepotkali. Zato jsme narazili na zajímavou skupinu lovců nemrtvejch, který pracujou pro skřety a temný druidy – hlídaj hranice před nemrtvejma a udržujou je ve svý „domovině“. Jelikož proti nám nic osobního neměli a my proti nim vlastně taky ne, pozvali nás do svý pevnosti, kerou měli kus od arvedanský silnice z Marellionu, a kerá vlastně tvoří oficiální severní hranici Drikova hvozdu. Pozvání jsme přijali, páč už nás nebavilo porád někde utíkat a bojovat s druidskejma potvorama. Ale dávali jsme si pozor, páč to mohla bejt léčka, to se ví.

No, málem jsme se v tej pevnosti setkali s temnym druidem, prej docela mocnym, asi jako Hrúgvargh. Samozřejmě, že skřet (Kibemu už ho chtěl zastřelit, ale měl s sebou takovou drsnou ochranku, která by si to s náma asi chtěla vyřídit…). Naštěstí se odporoučel a my jsme mohli zakempit v pevnůstce.

Celkem pohodová banda, až na to, že maj špatnýho zaměstnavatele, teda aspoň z našeho pohledu. Jejich čarodějka je dokonce dusnari a elf byl původně u Padlejch listů. A barbar pochází z Říše Slepejch bohů a utek do Braghiny, města vysoko v horách, kde žijou světlonoši a bojovníci a bojujou proti Umrlčímu království. Jen jejich velitel mi není moc sympatickej. Ale ani ten nemá na tenhle konflikt žádnej názor. Jenom asi prej přijde o zaměstnavatele.

Sečkáme tu jenom do zejtra a budem pokračovat na jih. Sice máme nutkání si pořídit druhou pevnost, ale vzhledem k tomu, že nás tak hezky přijali a maj naši důvěru, necháme je v klidu žít. Teda v jejich klidu. Vono bydlet na kraji Lesa dávno mrtvejch asi moc klidný nebude…

 

24. dešten, 851 

S pevností zabijáků umrlců to nakonec dopadlo takle:

Druhej den jsme skutečně odjeli, ale prostě nám to nedalo jen tak odjet a nechat si v zádech někoho, kdo pracuje pro temný druidy, ač se k nám chová jako kámoš. Jednoduše jsme jim ji zabrali. Neobešlo se to teda bez boje, ale trochu jsme je přechcali a odpor kladl jenom ten nesympatickej velitel a žoldáci (ňáký Jižani…). Ostatní se museli spokojit s novym režimem.

 Udělali jsme si tu základnu pro další výboje hloubějc do Jižního hvozdu – blíž k Drikovi. Konečně jsme měli pokoj od těch zasranejch kytek a zvířat, kerý na nás vždycky vod někad naběhly. A elfí komanda mohli u nás spočinout a informovat nás o situaci.

Problémů zvenčí bylo jen pár. Nejdrsnější asi byl útok čtyř temnejch druidů se skřetí jednotkou a „mrtí sraček“ (jak jsme nazvali zmutovaný kytky a zvířata). Nejdřív nám dali ultimátum, ať se vzdáme, ale my se samozřejmě nevzdali, a tak na nás zaútočili. Pevnost to není žádná masitá, takže do ní vtrhli celkem snadno, ale my jsme s něčim takovym počítali a přichystali jsme jim ohnivé přivítání v podobě zapálenejch olejovejch louží a taky hlín a tak dál.

Půlka žoldáků uhořela, zbytek jsme pobili, včetně jejich skřetího kapitána (a ten bolel…). Nejvíc nás srali drudi, ale taky jsme je zmákli, a pak taky zlý dryády, kerý lítali někde na stromech a pálili po nás (a hlavně po Kibem, Wan a Čuchanovi, kerý ostřelovali z věže všechno co se hejbalo – taky to pak schytali od skřetího druida…).

Ale měli jsme dost štěstí. Lapise paralyzovaly „Výtrusky“ (ty chodící houby…) a Prgh s Úhněm měli co dělat s dvěma debilníma divočákama! Snad jen díky statečnosti (a neobyčejným schopnostem) všech našich dam (myšleny tím Marika, Isolda a Isabela – Wan to schytala s ostatníma na věžičce…) to dopadlo velmi dobře pro nás.

Ještě se zmínim, co se dělo na tý věži. Kibe, Wan a Čuchan seshora zabíjeli vojáky a druidy a tak. Sami však byli ohrožováni dryádami, které, jak již jsem se zmínil, poletovali na vrcholcích stromů kolem (byly asi čtyři, svině). Navíc se za nima teleportoval (či spíše přesunul pomocí stromů nebo co) skřetí druid. Dost mocnej. Wanawi byla spoutaná do nějakejch lián a nemohla nic dělat. Na Čuchana skočila zlá lasička, co mu nedala pokoj a málem mu (prej) vyškrábala obě oči. A Kibe? Ten prej nereagoval na zoufalé skřítkovo volání o pomoc a dál se soustředil na parchanty dole. Sotva se otočil, už se na něj sápal druiďák. Málem ho umlátil holí a dostal takovejch hraničářskejch úderů, že se náš chudák Kibe rozhodl k zoufalému útěku – přes římsu po zádech rovnou z věže… V letu se pokusil změnit se v kondora a to se mu podařilo těsně nad zemí. Rozšvihal se o skály pod sebou a zůstal (v ptačí podobě) nehybně ležet asi dvacet sáhů pod věží. Jenom rychlej zásah krollího druida (jež byl sám polomrtvej…) ho zachránil.

Druida pak zabil Čuchan, kerej nechal lasičku lasičkou a zapích skřeťáka zezadu jako prase.

A ještě nesmim zapomenout, co v té chvíli dělali původní šéfové pevnosti – respektive elfák, dusnarka a ještě jejich alchymista. Barbar se totiž postavil na naší stranu a zbytek po zahlédnutí armádičky (těch vojáků bylo asi jenom třicet!) zmizel do kobky pod pevností, jako že byli našimi zajatci (přičemž jsme se ve skutečnosti k nim chovali jako k vlastním a nechali je na svobodě). Netušili, že jsme to přežili a vyhráli, a tak v těch kobkách zůstali…

 

Po necelém aldenu po příjezdu do pevnůstky jsme vyrazili naproti elfí armádě, která už byla na okraji hvozdu. V pevnosti zůstala děvčata („dvě I“ jim říkáme), koně a Jarloš s Xi-Xinem. Nebáli jsme se o ně, páč zrovna dorazila Kwanga (!), která nás chtěla navštívit, když se dozvěděla kde jsme, než se vrátí domů (doprovodila totiž královninu armádu až sem). Neměla totiž v plánu pokračovat v tažení jako její sestra (kerá jde v čele elfích čarodějů, he) a nakonec v pevnosti zůstala, že se pak na zpáteční cestu vydáme společně všichni.

Takže jsme se připojili k elfí armádě, teda spíš k jedný z jejích částí, páč se skládá z několika komand druidů, lučištníků, magiků a taky subotamskejch mnichů a pouštních elfů. Vybrali jsme si Subotamy a udělali jsme možná dobře, i když pozdějc se od nás oddělila na čas Wan (musela k pouštňákům, no…) a Prgh taky zmizel, asi k druidům.

Po několikadenním „pochodu“ plném šarvátek s „mrtí sraček“ a podobnou havětí došlo k velký bitvě. Teda k celodennímu sledu mnoha bojůvek a masakrů. Bylo to zrovna ten den (před šesti dny ode dneška), kdy jsme se společně se Subotamskými a lovci přízraků (kerejm velel Tarlen) vydali do Drikova hlavního sídla zlikvidovat hordy myšlenkovejch oblud, kerý zatím moc do bojů nezasáhly. Jenže jsme nevěděli jistě, kde to sídlo je, navíc hrozil útok dryád (celá jejich padesátihlavá smečka, fuj) a nebo, ještě hůř, samotnýho Drika, a tak jsme to zas otočili. Když jsme se vrátili k elfákům, už byla bitka v plnym proudu. Obludky navíc zaútočily a nebylo to dobrý. Všude samej zlobr nebo krvavej jednorožec!

Ten den jsme zahubili nejmíň dva jednorožce, čtyři nebo pět zlobrů, velkýho zlýho stroma a desítku žoldáků a čtyři skřeťáky. A možná jednoho, dva druidy k tomu. Sami jsme málem přišli o Serega a Kibeho. Vlastně všichni jsme si odnesli nějaký to zranění, kerý nám zůstane patrně patrný celej život (třeba Marika má nechutnou jizvu na ksichtě, Lapis má chromou ruku a Sereg díru v břiše… Já s Kibem máme od každýho něco…), ale zruchali jsme toho hodně, že si to Drik bude pamatovat taky. Vlastně mi nejde do hlavy, že se toho nezúčastnil teda osobně, i když je to možná dobře (ještě si pamatuju na tu „férovku“ s nim v Červenym lese před dvěma lety).

Stejnak se po rozehnání Drikovejch stvůr většina elfáků obrátila na sever na zpáteční cestu. Většina druidů padla, včetně „mrtí sraček“ a myšlenkovek taky moc nezůstalo. Nejstrašnější Drikova stvůra, krvavej jednorožec Tagran, skončil rozsápanej Subotamákama (dost se o to zasloužil „náš“ Tarlen). Hromada zlobrů byla obrácena v prach pouštníma elfama (ty mimochodem vedla M’Biya, ta slavná magika!). Takže zdrhat mohli jenom žoldáci a dryády. Lesaři byli většinou v první linii, toš jich taky moc naživu nezůstalo.

My jsme se taky odporoučeli, i když na nás čekala ještě jedna nemilá bitka…

Druhej den, už na cestě zpátky do pevnůstky, nás elfové pověřili velkym úkolem. Kryti Kerinovými eliťáky jsme vrazili do sídla „temnýho druida číslo dva“ a zabili ho. Tím jsme dokončili trestnou výpravu a Drik se z toho fakt jen tak nevzpamatuje. Mimochodem to byl ten skřeťák, co nás málem potkal v pevnůstce. Tak to nakonec schytal (a ti jeho plechový žoldáci, pokud nestačili zdrhnout, taky).

 

10. chladen, 852

Tak je zas novej rok a s nim jsme se vrátili do Buku. Cesta proběhla, na naše poměry, celkem v klidu. Jenom jsme ztratili kontakt s Prrghem, ale nevíme, jesli se jenom ztratil v lese a nebo ho někdo (či něco) zrušil (o). Avšak obě varianty jsou pro krollího druida na nosorožci velmi nepravděpodobné. Asi jsme ho prostě jenom omrzeli a on se bez rozloučení odpojil. Hmm.

Vlastně by tu byla jedna akční záležitost, která se mi stala. Ale nebudu se o ní moc rozepisovat, páč je přemnoho osobní a… prostě jednoho slunného dne na úpatí Dračích skal jsem se koupal v jezírku v lese pod skalami. Voda byla docela studená. Však mě to nevadilo. Nekoupal jsem se totiž sám, ale s Isoldou. Mno a tady bych to mohl utnout…

Takže jsme se vrátili do Buku a zejtra pojedem do Minkoru. V naší milované pevnosti se udály mnohé nepěkné události, co jsme tu chyběli. Jelikož to není moc pozitivní, zestručnim to pouze na:

Bily tu bitky s bandity i se skřety (Mrtvolně bledí!) a taky zrada Chašova a smrt Pelého a zranění Grašika. Taky jsme přišli o znak naší pevnosti (a Kibe o přístřeší) – náš bukový strom to taky odnesl a natuty umřel. Po jeho odklizení navíc vznikla hluboká díra s dalším vstupem do sklepení. Tak tolik ke smutným událostem. Už toho bylo ažaž. Ale tomu je konec. Přichází světlé zítřky pevnosti Buk a o špatných věcech ani muk!

 

 

                                                                                                                          Evan Stomat ® 2009

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA