Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník družiny Proutníků 6

7. 2. 2009

20. zelenec, 851

     To byl teda měsíc, pfuj!

     Zbytek toho minulýho měsice jsme se ještě lopotili po horách. Kibe se zas ukázal jako „spolehlivej“ navigátor a málem jsme možná došli až do Asari Kasim. Ale co, nikdy v týhle části hor ještě nebyl, tak co (vlastně, napadá mě, kudy teda „letěl“ na ten minulej sraz u Sarrubu?!).

     Stal se nám ale větší průser, než nějaký menší bloudění. Už jsme mohli bejt sotva deset mil od Bergondu, když jsme narazili na hlídku. To bylo pozdvižení! Prej, že jsme na jejich území, a že tam nemáme co dělat a tak. Ani se nedali uklidnit, navíc přilítla posila na varanech. Nic, co bychom nemohli zvládnout, to ne, ale nechtěli jsme mít další „megaprůšvih“. Nedalo se nic dělat, museli jsme s nima.

     A ještě že tak. Dostali jsme se totiž do zakázanýho města v horách. Totiž ta osada, kerá leží podél obchodní cesty, je jen taková zástěrka a trpaslici, hamouni, totiž sami bydlej skrytý v horách a kutaj si tam to svý zlato nebo co. Nám to bylo tenkrát divný, když nás nechtěli pustit málem ani na hřbitov…

      Chtěli nás mít zavřený, „až by z nás bylo černý uhlí.“ A sebrali nám všecky věci. Ale byl jsem v klidu, poňvadž mi bylo jasný, že nás z toho nějakej pan Zantrubin „vyseká“. Taky že jo! Vrátili nám teda jen něco, páč měli za to, že pašujem seliacký zbraně. Nic jinýho nám nezbylo, hlavně že jsme mohli do tý hrobky, co jsme posledně nestihli.

     Kněz Dorgal prej zemřel. Sotva měsíc po naší poslední návštěvě. Prej přirozená smrt stářim. Dyť měl jenom sto šedesát dva let! Nu což. Dostali jsme jako doprovod mladíka Miršubala, toho tchoře, kerej nás prudil v taroskejch osadách. Sledoval nás, ten parchant… Ale na pohřebiště se s náma bál jít (Sereg vlastně málem taky…). Škoda, že se nikudy nedalo zdrhnout, museli jsme ho teda vláčet s sebou.

     Do hrobky jsme pronikli až podezřele snadno (teda až na prudícího přízraka, kerýho jsme ale celkem rychle vrátili zpátky do hajzlu) a Kibe šel dovnitř. Se Seregovym přívěskem z Pagody, tím na kletby. Sám se uvnitř utkal se sochou nějakýho typa s lintirovou holí (golem potřetí!). A nemoh ho sám dostat! Trpělivost růže přináší, to jo, ale co je moc, to je moc. Vtrhnul jsem dovnitř, kletby nekletby (stejnak tam žádný nebyly…), Čuchan hned za mnou, Sergé „hlídal“ venku. Trpasličí sochu, asi podobiznu samotnýho Gnorra Talberina, jsme dorubali, až se rozpadla na kousíčky. Náš malej skřetek se ujal hole se slovy: „Konečně si můžu hrát na kouzelníka!“

     Vzali jsme z hrobky kus zaklínadla, safírovou destičku, a mazali odtamtud. Ostatní vercajk jsme tam nechali ležet (takovejch cenností, že by to bylo panu Gnorrovi v posmrtnym životě na houby…). Zaklínadlo to bylo už poslední…

     Teď jsme dlouho zevlovali v Minkoru. Pauza a odpočinek před „Velkym dnem“ (a taky napínání všech zúčastněných stran…). Tim jsme určili včerejšek, ale všude budem hlásat, že jsme Dáje vyzvedli až na Svátky letních duchů, aby to mátlo. Hlavně opozici – Mlhu a spol. Jinak Miršubal to nakonec schytal. Ašrak se dokonce přiznal. A to jsme měli plán, jak s mladíkem i jeho starym pánem vyjebem!

     Trochu jsme to upravili. Vyzvednem Srdce a jedna část (Já, Kibe, Sergé, Čuchan a Lapis) veme falešný Dáje, co nechal šikula Hi vyrobit. Pojede do LPS, kde má s Ašrakem sraz a udělá obchod, tedy podvod. To bude kotel…. No a zbytek (Wan, Hi, sestry Omawanga a již vyléčená Kwanga) pojede s tim pravym přes Drúwagovi lesy a hory (ha, ha, ha) přímo za císařem do Imchejli! Jo jo, budem všichni slavný a bohatý, ale taky možná mrtvý. Ale co, těch posledních sedm měsíců za to snad za to stálo, ne?      

    

     21. zelenec, 851

     Den „D“, jako „Dáje“!

     A je to venku! Dnes ráno jsme vyzvedli Skřítčí srdce znovu na světlo světa. Po padesáti letech. Je to fajn pocit, zvlášť, když jsme to všichni přežili. Teda aspoň fyzicky, duševně jsme na tom možná hůř…

     Bylo to drsný. Ti, co to stavěli a dávali dohromady, si dali fakt záležet. Samý vychytávky, ale zvládli jsme to. Vždyť jsme měli nejslavnějšího lupiče a nejslavnější kouzelnici (Omawanga s Wan zůstaly nahoře, posledně jmenovaná nakonec přiběhla skoro až na závěr…)! Prostě pár matoucích místností se svéráznými pastmi a překážkami, následně bitka s dětma živlů, a tak. Odnesli jsme si každej „tetování“ – symbol Dáje – na levou dlaň. Vypálil nám je studenej oheň na věčnou památku…

     Nakonec všeho jsme se utkali s dvojicí mágů, kerý prej měli při tom zaříkávání Srdce umřít. Tihle dva, ač byli nehmotný, se zdáli bejt až moc živý na můj vkus. Baj Li a Nuačkal zkoušeli různý kejkle, jak nás obrátit na útěk nebo ještě líp, spálit nás na uhel, ale měli jsme s sebou holt jejich kolegyni… a taky Wan se svým lukem ramawi dokázala, že nejni zas tak bezcenná, jak jsem si myslel. Zato Čuchan s Lapisem zdrhali už na začátku (Lapis se hájil tim, že šel zklidnit Čuchana a Čuchan naopak, že chtěl zklidnit Lapise…), Sereg dal Baj Li hezkou (nehezkou) tečku. Já zas potečkoval Nuačkala, kerej mi to taky párkrát vrátil svoji holí. Kibe se teď moc neprojevil, ale aspoň „chytal“ blesky… To magický vybavení přeci jen přináší své ovoce.

     Plni euforie a úlevy jsme po odčarování bariéry vynesli Dáje ze skrytu podzemí Bílé Pagody. Po padesáti letech. Ale to pravé dobrodružství nás teprve čeká – vrátit ho tam, kam patří!

 

    Svátek letních duchů, 851

     Imchejla. Tak to všecko dobře dopadlo. Letošní letní slavnosti se mohly slavit hned dvakrát! Dáje jsme vrátili tam, kam patří. No, tvrdim si říct, že jsme tim napsali kus historie. Aspoň pro skřítky. Mam z toho vážně dobrej pocit, i když to bylo vobčas vo držku. Přes půl roku jsme tomu obětovali a oběť to rozhodně nebyla zbytečná. I to, že jsme to vlastně všici (kromě Batua a Čuchanovy zvířeny…) přežili, je důvod k porádnejm oslavám!

     Ale než jsme dopravili Srdce do Císařství, jeli jsme vochcat Drika. Teda samotnýho drakočlověka jsme nechtěli vůbec znát, ale tušili jsme, že to měl Ašrak promyšlený jinak, než nám řek. Totiž na tu „obchodní schůzku“ hluboko v Lese padajících stínů (ruiny nějaký věže a hodně v prdeli, jeli jsme tam asi tři dni - navíc jsme se museli zbavovat kyklopa, co tam prděl do éteru… teď už prdí do hlíny…) nepřišel ten jedovatej Tanazi, ale sám Drik Oranžový! Když se nám tam zjevil v celý tý svý šílený podobě s tim svým šílenym zjevem, skorem mi vyskočilo srdce až do krku. Navíc ten parchant měl svoji Krvavou hůl v ruce! Zasraně! Po bitvě o Albireo ji totiž vzali elfové zpátky do Platanovýho háje, vodkaď ji jeho agenti v šlohli (když dokážou ničit platany, tak proč ne?!).

     Přesto jsme s nim vedli celkem pohodovej rozhovor. A on s náma (se zkušenostmi s naším prvním setkáním…). Byl celej natěšenej na Dáje, tak jsme mu ho dali. Odměnou nám byl kotel (kerej byl ze skla – teda byla to váza) drahokamů. Ten podfuk se nám poved. Ha! Ten jeho kyselej ksicht, když se podíval do truhličky, a tam jenom kus vobyčejnýho křišťálu! Samo sebou jsme vzali nohy na ramena a upalovali pryč do lesa. Desítky Mlháků ani skřetů se na nás, jak jsme čekali, nevyhrnuly. Chudák pomatenej nám důvěřoval… Ale o to horší bude jeho pomsta…

     Ta na sebe nedala dlouho čekat. Uřknul nás nějakym temnym druidskym čárem a les nás nechtěl znát. Porád na nás padali větve, padali jsme do děr, a tak. Div, že si někdo z nás nezlomil kotnik a nebo rovnou vaz. A nebejt hodnýho druidskýho světlonoše, co nás potkal a zaved do bezpečí a známejch míst (poblíž tý bývalý sektářský vesnice), asi jsme bloudili lesem eště teďka, jesli vůbec.

     Na úniku do Mostovky na nás naběhli Mrtvolně bledí. Málem nás dostali, ale díky štěstí, důvtipu a tak, jsme je zničili a dokonce Lapis udělal z Yvgara rosolovitej marast… A v Mostovce dokonce čekali Wan a Hi s pravym Srdcem. Mohli už bejt dávno v Imchele, ale radši nám šli naproti, páč se cesta hemžila Mlhákama a Sestry prej zmizli kdesi v horách, aby na sebe upoutali pozornost, což se prej povedlo, ale stejnak si sami dva netroufli pokračovat bez nás. No, doufali, že jsme ten náš šílenej podnik přežili (a to ještě netušili, že šlo o Drika osobně!).

     Pár dní cesty nám zbývalo do Imchejli. Čekali jsme nějakou akci v Mostovce, toš jsme si rozdělili hlídky na Dáje. Losovali jsme a střídali se po dvou ve dne i v noci. Taky nám šlo vo to, aby na nás Srdce nemělo takovej vliv, třeba Wan už cejtila, že je jí s nim dobře, páč ho nesla celou cestu a chtěla si ho prej nechat a odvízt někam do Wutabenga, či co. Taky Sereg měl plán, jak podfouknout Zantrubina stejně jako Drika, ale na to jsme se mu vybodli. Zato agenti onoho trpaslíka, kerej nás teď taky nebude mít rád, chtěli Dáje ukrást. Ale zase díky našemu důvtipu se jim to nepodařilo. A obešlo se to naštěstí téměř bez prolití krve. Ještě abychom se skřítkama měli problémy! I když ty nám teď dělali jakýsi garde a ráno nás ozbrojenci doprovodili z pevnosti do Zahrad císaře na levym břehu Ellionu. U brány nás oblehli skřítci, že chtěj vidět Dáje. Tak jsme, pro všecky případy, ukázali Čuchanův „Východ po bitvě“ a všichni (skoro) byli spokojeni.

     Zahradama jsme prošli v klidu. Na střídačku jsme hlídali obě truhličky se „Srdcem“ i s „Východem“. Pak už jsme ani nevěděli kde co je, ale vadilo to snad jen Kibemu, kerej chtěl vidět oba šutry, ale to my zas že né, že nejni nutnost si navzájem nedůvěřovat a tak. A navíc kdo ví, co měl náš Sokolník za lubem…

     Šli po nás dvě bandy. První byli Vnuci jezevců. Ukradli nám, šmejdi, Východ a málem taky Dáje, ale museli zdrhnout. Byli na nás dost připravený a dokonce metali blesky, sršatce a jiný pakárny. Dva jsme jim zabili, ostatní zdrhli. Ale nebezpečnější byli Mlháci. Když jsme jeli po pravym břehu Inisu, cejtili jsme, že nás z druhýho břehu někdo sleduje, a že nám chtěj asi naběhnout. Ilendor (na něj jsem málem zapomněl – je to horskej elf, stopař, přidal se k Wan s Him a je to Riamův „člověk“) s Kibem porád kontrolovali cestu před náma a popoháněli nás. Byl to snad nejdelší den mýho života. To očekávání, až přebrodíme řeku a vrhnou se na nás ty svině! A boj na život a na smrt. A jen jeden vítěz. Přiznám se, že jsem se na to střetnutí těšil. Byl jsem hrozně moc zvědavej na výsledek…

 

     Když nás přepadli, už se smrákalo. Dávno jsme přebrodili řeku, ještě několik mil před Stezkou malých národů. Kibe s Ilendorem hlídali několik set kroků nad náma v zalesněných stráních. Břehy řeky tu byli písčitý, ale jelo se nám celkem bez problémů. Začalo to, když jsme slyšeli výkřik Ilendora, že ho napadli. Wan, Čuchan a Hi seskočili z koní a pospíchali na horu do kopce. Mezitím z lesa vyletělo několik šipek a šípů na ty, co zbyli, tedy mě, Serega a Lapise. Z křoví vyskočilo několik tmavě oblečených ozbrojenců a vrhlo se na nás. Pak jsem začal jednat. Popohnal jsem Kapitola a tryskem ujížděl pryč. Pryč co nejrychlejc do bezpečí i s Dájem, který bylo zrovna u mě. Šípy a blesky lítali kolem. Ale já jel dál a doufal, že to naši zvládnou.

     Srazil mě na zem hajzl, asi arbaletem, když mě trefil do hlavy. Bolelo to, páč písek nahradil štěrk a kamení. Nebejt Ar-Khenorský přezky, měl bych asi všechny kosti zpřelámaný (letos by to bylo snad po pátý!!!). Pak se na mě vrhnul s dvěma šavlema. Dobrej šermíř. Ale poznal, že já sem na tom možná líp, tak nased na mýho Kapitola a ujel! Nečekal jsem na nic. Z věcí, který spadli Kapitolovi ze sedla, jsem popad jen luk se šípama a vytáhnul jsem si z brašničky, kterou nosim porád u pasu, lektvar „přeměny na orla“ a vzletěl jsem.

     Letěl jsem takhle vlastně prvně v životě, ale snadno jsem doháněl ujíždějícího Kapitola se zmrdem v sedle. Přistál jsem nad cestou, kudy jeli a změnil se zpátky. Vystřílel jsem několik šípů, ale jezdce jsem nesundal. Pak jsem udělal něco, čeho ještě teď lituju – napálil jsem to svýmu koníkovi přímo do zadku. Vzepjal se a shodil toho hajzla. Sotva se zved, uháněl do kopce a hloubějc do lesa.

     Sotva jsem ho dohnal, vytasil dvě perilonský ostří (!) a vrhnul se na mě. Se svejma stříbrnejma šavlema jsem se bránil co se dalo, ale jakmile jsem mu zaútočil na tělo, zarážely se o kroužkovku ze seliacký oceli. Podlehnul až  mnoha drobnejm ranám. Strh sem mu kápi a ve slabym měsíčnim světle jsem spatřil tmavou tvář – tvář pouštního elfa. To už se přihnali ostatní, keří úspěšně odrazili útok „z křoví“ (i když Kibeho prej málem dostali, Wan ho křísila elfím hematitem i lektvarama). Byli to určitě Mlháci. Utekli jenom dva lesaři, jeden z nich nejspíš Ašrak…

     Dáje jsme zachránili, dokonce jsem přišel – ne však snadno – ke dvojici perilonskejch ostří, kerý jsem v páru viděl snad jen na Tevirponu, páč je to hodně stará (arvedanská) velmi brutální zbraňová kombinace. Bojovat s nima nejni žádná sranda, ale pak snad budu mít mrtě času se s nima vycvičit.    

     Jinak než jsme dojeli do Imchejli za císařem, ubytoval nás ještě tu samou noc po bitce nějakej starej děda na samotě. Povídal si s náma, zčajčkoval nás a vůbec pohoda. Sotva mě napadlo, že by to moh bejt sám císař Wu-Šeng, kerej nás druhej den (vlastně dneska) velkolepě přijal ve svym paláci.

     Tak skončilo putování za Skřítčim srdcem. Dáje se vrátilo tam, kam patří. A nebo kam by patřit mělo…

 

    17. ploden, 851

    Gver Graen. Přijel jsem sem kvůli výcviku v šermířské škole. Doufám, že se tu trochu zdokonalim, a hlavně si dám přestávku od toho putování po světě. Navíc mám ty nový perilony, tak abych se s nima naučil!

     Z Imchejli jsem vyrazil s Kibem hned druhej den po navrácení Dáje císaři Wu-Šengovi. Dohodli jsme s nim teda tu pevnost u mostu na zurkský cestě (a potvrdili si, že ta příhoda se sektářskou vesnicí byl jen sen, přelud nebo co… možná nějaký druh zkoušky, ale od koho?), takže až dodělam výcvik, vrátim se za ostatníma do hotový tvrze, pokud všecko pude tak, jak by mělo. Počítám, že se tu dva až tři měsíce zdržim.

     Cestu jsme si s Kibem vybrali ne zrovna nejpřímější, ale zvládli jsme to docela rychle. Stavili jsme se ve Valíně, vybili tamní neřádstvo (do údolí, kde jsme nedávno zrušili bandu trollů, se usadil trojhlavec!), navštívili Čing-Chana v Pakvašíně, pluli jsme po Rubisu (Kapitol, chudák, si musel zvyknout na elfský mwuto, ale obstál), potkali naše „známé“ říční piráty, avšak bez známého kapitána od Orláků (chtěli po nás mýtný a jak se s náma zakecali, zničila je pohraniční hlídka, ketrá mezitím přicválala…), co nejnápadněji projeli Athorem (stejnak jsme narazili na někoho, kdo si nás pamatoval jako zachránce před epidemií, takže jsme se rychle zdáchli, páč popularita v tědlech krajích nám zrovna nepřidá, stačej almendorský tajný a Kharáci, že vo nás tady věděj!), popili v Podlesí ruma a nakonec dojeli do Gver Graenu, kde se se mnou Kibe rozloučil, nechal mi tu Intawu, a že de do Rilondu, či co, a že se za pár aldenů vrátí. Tak jsem tady a čekám, co se bude dál dít.

     Zejtra začne můj výcvik (zde druhý). Snad se tu přiučim nějakejm těm šermířskejm fintám a jak už jsem se zmínil, chci se naučit s perilonama. Celej měsíc fuška bude…

        

    21. ploden, 851

     Přestěhoval jsem se z hostince „Svoboda“ (prej na počest svobodnému knížectví Gver Graen, však já v tom cejtim ňákou loajalitu k Svobodnejm městum, páč se kníže z Gver Graenu stal leníkem krále Waldena, což mi nikdo nepotvrdil, ale ani nevyvrátil…) k zámožnému lendorskému hraběti Kazimírovi Roudnickému z Roudnice.

     Náhodou jsem totiž zašel na nějakou zábavu místní smetánky (málem mě tam nechtěli pustit, ale vokecal jsem to tim, že jsem jakejsi erinskej bohatýr, či co, tak mě nechali na pokoji – měl jsem na sobě stejnak fešný erinský hadry), kde jsem poznal mladou baronku Wjareniku z Pawie (prej ňáká díra v Danérii), právě neteř onoho hraběte, že u něj bydlí, a že jsme si hned padli do oka (navíc prokoukla můj původ, bystrá to děvucha!), nabídla mi u nich taky místo na bydlení.

     Musim si zase zvyknout na ten komfort, co jsem vlastně vod Západní Dálavy nepoznal. Je to trochu nezvyk, spát v navoněnejch naducanejch postelích. Bez otlačenejch zad, bolavýho krku a smradu z kouře. Ale první noc už jsem přežil, toš si asi zvyknu rychle. Snad si však nezvyknu moc. Navíc se obávam, že jsem se až moc zalíbil baronce, kerá chudák už leta marně hledá „porádnýho chlapa, co nejni jako takový ty zženštilý pošuci, co se bojej vlastního stínu“ ( asi myslela šlechtice a podobnou lůzrbandu). Bude to muset přenýst přes srdce, já asi taky nebudu zrovna ten pravej…

     Ještě malou poznámku nakonec: nebylo mi totiž umožněno ubytovat se v kasárnách, jako ostatním cvičencům a v hospodě už to pro mě nebylo bezpečný (však víme proč…) a azyl u týhle šlechtický „dvojky“ mi moc bodnul!

 

     2. žluten, 851

     Poslední alden byl ve znamení bujarých oslav a tvrdého výcviku. Svátek mladých srdcí, Rozdělení Čtyř království… Bylo toho celkem dost. Ještě teď mě trochu bolí hlava, páč poslední ze jmenovaných svátků se v Gver Graenu slaví opravdu „až do vypuštění duše“ (jak se tady říká)…

     Vlastně za to nemůže jenom kocovina, ale taky můj novej kámoš z výcviku, hromotluk jménem Vlado, kerej mě přetáh dřevěnym mečem přes temeno, až ho nalomil (myslim tim meč). Zase díky přezce, kerá se tu bezvadně hodí, mam lebku pohromadě. Vlado to však pokládá za zázrak, že by tou ranou prej přerazil i stehenní kost slonovi, čímž mě vážně utěšil…

     Asi před půl aldenem se Kibe na skok objevil na cvičišti. Vrátil se pro Intawu, kerou však našel v domě pana hraběte. Měl náladu „pod psa“ (nebo spíš „pod intawu“). Prej mu vzali luk nebo co, přišel o štít v bitce s pekelnejma rafanama, a už ani nevim, co ještě. Dlouho se nezdržel, nechal tu ňákýho koně a vydal se zpátky do hvozdů, tak jsem nechal pozdravovat ostatní. Kdo ví, co za ten alden všechno dělal a kde všude byl…

     S Wjarenikou to nevypadá tak vážně, jak jsem si zpočátku myslel. Sice spolu vobčas spíme, ale asi to bude čistě „postelovej“ vztah, páč k ní necejtim nic takovýho jako k Rilian nebo Sagjidaře. A vona ke mně taky ne. Je to čistě přátelský. Ale ne, že by to nebylo fajn, to né. Však je Wjarenika o pár let starší než já a docela zkušená a divočejší, ale zas ne tak jako Mořská princezna. Vždycky přijde s nějakou novou vychytávkou, často experimentuje. Musim přiznat, že se u toho fakt bavim…

 

    21. žluten, 851

     Včera jsem dokončil měsíční výcvik. Stálo to za to. Umim šikovnou fintičku „sek rubem meče“ – to se zmate protivnik tim, že vedu nejdřiv normální sek, ale hned vrátim čepel vlastně druhou stranou. Už jsem se ji učil, když jsem tu byl před lety, ale až teď ji mam vychytanou. S perilonama to už je taky lepší, ale učim se s nima pomalu, páč tam nebyl nikdo, kdo by mě trénoval, nikdo s nima prostě neumí.

     Opakovalo se to, co se mi stalo v Gorazdově škole v Erinu. Poslední alden jsem učil základům šermu nováčky a ty více zkušený jsem obeznámil se zbraní nazývaný kord, kterej se z Keledoru a Erinu celkem šíří a je čím dál víc oblíbenější. A ty „tvrdší“ válečníky jsem obeznámil s praktickym využitím různejch kousků, nezapomněl jsem se pochlubit s bitkami proti myšlenkovejm bytostem, skřetům a podobný havěti. Až na jednoho, kerej mi prostě nevěřil zhola nic (ani jizvy po meči kostěje, pařátu huamy atd…), se to všem líbilo.

     Mělo to ale jednu špatnou ozvěnu. Předevčírem se vydal Vlado s jedním kámošem do kopců, že se porozhlídne po těch psech, vo kerejch Kibe povídal, ale zatím se nevrátili. Navíc se včera po městě rozkřiklo, že těsně před tim, než odjeli, ony obludy zahubil jakýsi netvorobijec a navíc jednoho kyklopa k tomu. Bojim se, že někde zabloudili, v horším případě je přepadli Ngawanyho skřeti nebo trollové…

     Jinak se chystám na rytířskej turnaj, kerej se tu odehraje už za alden, na Svátek vína a koláčů. Krom toho se snažim konečně o vstup do řádu Rytířů devíti hvězd. Jestli se budu činit na turnaji (už jsem se zapsal a budou tam zajímavý soupeři, teda z těch, kerý znám), tak to mam skoro jistý. Doufám. Taky si nechám posvětit štít. Peněz je fakt dost. Možná koupim Kapitolovi porádnou zbroj. Ostatní výbavu bude tahat ta herka, co ji tu nechal Kibe. Konečně se z něj stane plnohodnotný válečný oř! Wjarenika prej zná dobrýho cvičitele koní, ale že je někde z Tichý, či co, toš se na to asi vybodnu, ale co já vim co po turnaji.

     Taky jsem dostal dopis. Od Zvonislada, bývalýho velitele Nočního letu. Teď pracuje pro Almendorskou tajnou, prevít. Prej mé osobě, ani ostatním (konkrétně se nezmiňoval…) nic z jejich strany nehrozí (že by?). Ale máme dávat bacha na Kharovi noční stíny, možná i Zylovi (to je teda novinka) a prej i na Amirskej tetragon (a kdo po nás dneska nejde, kur…?), že se s nima Kibe zaplet nebo co (to je mu vlastní!). Pak tam byl pozdrav a dopis pro Wanawi a další hovadiny. Taky u toho byl zajímavej balíček něčeho, co si prej nechal Kibe v Albireu. A byl to ten jeho luk! Sic trochu upravenej, ale porád jeho luk. Tak mu ho vemu, až pojedu zpátky na východ. Posílat ho nebudu, to nejni bezpečný, a pak by mě Kibe asi nechtěl znát. Ale dopis pro Wan jsem včera poslal po nějakým speciálním poslovi do Tarosu. Zdá se spolehlivej (a je to nějakej půlelf, navíc kejklíř, tak nevim).

     Taky se tu objevil Grašik, stará známost – Eldebranskej rytíř z Derteonu. Prej potkal v Rilondu Kibeho. Do Gver Graenu dorazil vlastně včera večer. Ubytoval se ve „Svobodě“ (ve stejnym pokoji jako já!). Potkal jsem ho tam, když jsem si tam šel ještě pro ňáký věci, co jsem si tam zapomněl. Kecali jsme spolu až do rána, vzpomínali na „starý dobrý časy“ a vypili hodně korbelů piva…

    

     25. žluten, 851

     Dneska jsme se s Grašikem vrátili z jízdy po kopcích. Po Vladovi a jeho kámošovi ani stopy. Chyběl nám schopnej stopař, ale žádnýho jsme na takovou cestu nesehnali.

     Stalo se mi něco zvláštního. Vzal jsem s sebou Kibeho luk. Pro všechny případy. Když jsme se brodili strouhou v jedný kotlině, najednou ten luk – pověšený na sedle „Herky“ – začal zeleně svítit a trochu vrčet. Vzpomněl jsem si, jak Kibe povídal něco vo tom, že ze svýho luku udělá „zabijáka skřetů“, a pak mi to došlo! Někde kolem čmuchali pohůnci toho temnýho elfího mága… Radši jsme zmizeli z potoka a vjeli do menší rokliny, kterou jsme se dostali někam do pryč. Hlavně jsme se možná skryli před případnejma potížema, kerý se nám zrovna dvakrát nehodily.

     Dojeli jsme k ruinám pevnosti, očividně arvedanský. Koně byli trochu neklidný, takže jsme překonali zvědavost a chtivost prohledat tajemstvím opředené trosky a jeli na jih od ní. Nechali jsme si ji na jindy. Jelikož se začalo smrákat, rozbili jsme tábor na skalnatym vršku. V noci přišla bouřka, vlastně vychřice, tak to bylo na hovno. Odlít nám stan a všecky věci nám prochcali durch. Navíc nám ráno málem sežral koně hladovej jaguár, kerýho jsem musel prošpikovat Hadím kopím. Celej z toho zezelenal, chudák.

     Na zpáteční cestě jsme narazili na elfa. Naštěstí lovec z Červenýho lesa. Aspoň nám to tvrdil. Trochu jsme zabloudili, tak nám přišel vhod. Ale ukázalo se, že je docela mladej, navíc vejtaha, a že věděl prd, jak se dostat pryč z kopců. Až k večeru jsme spařili Temnou řeku, kerá se jako lesklá stužka linula nížinou, a vedle ní cesta z Albirea do Athoru. A v dálce Les černých bříz. Z toho výhledu mě mrazilo v zádech… 

     Jeli jsme celou noc, abychom byli ráno v Gver Graenu (do kerýho zbejvalo sotva dvacet mil). Lapkové byli zalezlí, divá zvěř se schovala před bouřkou, kerá se zas přihnala k ránu a myšlenkový potvory podle všeho pobíjel neznámej lovec oblud (na okamžik mě napad Tarlen, ale ten bude asi stále stálej ve Wutabengu, ale taky třeba ne… svět je malej, tak ho třeba někde potkam), takže cesta proběhla v klidu. Teda až na to, že nám ten elfák ukrad celýho jaguára (toho zelenýho). S Grašikem jsme ho pracně vykuchávali asi tři hodiny a hovno. Kdyby si radši vzal ňáký drahokamy jako odměnu za to svoje „průvodcování“. Blbec neví, že je to jaguáří maso votrávený magickym jedem a nazelenalá kůže ho asi taky nijak nevzrušila.

     Chudáka Vladu jsme teda nenašli. Sedmnáctka ví, kde je mu konec, ale mám tušení, že teď někde v hospě v Zelenym údolí nebo Skalisku vypráví o tom, co zažil při výpravě na pitomý dvě příšery z jinýho světa, když zabloudil a dostal se do kouzelnýho elfího údolí nebo utíkal před bandou trollů. Škoda, myslel jsem, že ho vemu s sebou do Pevnosti do Lesa padajících stínů, kdyby chtěl.

                                                                                                                            Evan Stomat ® 2009

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA