Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník družiny Proutníků 5

7. 2. 2009

3. novorost, 851

     Máme další zaklínadlo! A že to byla fuška… Ixarvada pobývala v ruině poblíž vesnice Keřovná (asi dva dni cesty od Pětivěží, v opravdový divočině na hranicích osídlení Taroských lesů).

     No měli jsme vlastně štěstí, páč tamní obyvatelstvo se zrovna jalo podniknout trestnou výpravu na „padlého“ druida. My to samozřejmě nenechali jen tak samo sebou a napadlo nás nejdřív druida navštívit a nechat si to od něj vysvětlit, páč prej začal vesničanům škodit nebo co. Navíc nás k tomu nabádala místní kořenářka Bělana, že druida zná a ať ho varujem, že nejni prej zlej. Takže ráno byl druid varovanej a vesničani, co ani nevěděli, kde přesně bydlí (no i my jsme ho museli najít v lesích přehlubokých), si trochu zašli.

     Druidem jsme byli zavedeni do tý ruiny. Vlastědrav, ten druid, totiž dotyčnou znal. Prej umřela před několika lety. Nu což, schovali jsme se tu před hněvem osadníků a hned se pustili k prohledávání sklepa, kde bydlívala. Sergé našel tajný schodiště, kerý vedlo dál do podzemí…

     Byl to mazec, páč tam byla šnekovitá dlouhá chodba a plná pastí. Šli jsme opatrně a s odstupem za Čuchanem, kerej celkem bravurně chodbu odpastil (s novinkou – „pracovnim štítem“). Teda krom jedný šipky co mi málem projela už ani nevim čim, a ohně, kerej nás málem sesmah u dveří na konci chodby. Štěstí nás málem (Uf! Samý málem…) opustilo, když se na nás v místnosti za těma dveřma vrhly tři sochy arvedanskejch rytířů. Zase golemové! A že ti se uměli bít! Ale my se uměli bít líp… Odměnou za vítězství v „nerovném“ souboji nám byla další (celkem třetí) část zaklínadla a taky malej poklad (zvláštní dýka, přezka Ar-Khenoru a něco drahýho kamení).

     A teď tu v ruinách zevlujem a zejtra budem pokračovat v cestě. Zpátky přes Pětivěží do Červenýho lesa. A to buď  přes Bergond a nebo přes Skřítčí vrchy. Zatím převládá druhá možnost, tak se uvidí.

 

    5. rozkvet, 851

     Tak, a zas jsem dlouho nepsal. Měli jsme toho totiž až až. Ještě u tý ruiny jsme potkali jedno pochybný komando, s kterym jsme se sice „spřátelili“, ale kdoví, co byli zač. No, asi se neměli rádi se skřetama, páč na nás jedna jejich banda zaútočila. Teda nevim, jesli šli po nás, po tom komandu nebo šli kolem jen tak. No, zmákli jsme je, ale měli s sebou šamana, tak to nebylo zas tak snadný.

     Po dlouhý době jsme zmlátili skřeťáka. Seregovo kladivo mu dalo pěkný dardy (Od tý doby je to „Dardič“. Kladivo, ne Sereg. I když ten taky…) a pár jeho kumpánů zdrhlo. Načež se na nás nachystala smečka dryád (Nebo šli po tamtěch a nebo po skřetech? Já už fakt nevim!), kerý nakonec zamířili ke Keřovný. Tu šel Kibe napřed varovat, takže se lidi stihli zdekovat. Mezitim tam vlítlo komando Horského císaře, kerý ty dryády zničili. Ach jo, byl to fakt chaos. Jestli se v tom Lese padajících stínů někdy usadíme (nebo aspoň načas), tak se máme na co těšit…

     Zpátky u Pětivěží Kibeho, kerej šel zase napřed, napadlo komando Mrtvolně bledejch, taky skřeťáků (jejich šéfika jsme potkali v Mostovce…). Šli asi jenom po něm, nevim, ale Mortus ho (náhodou?) zachránil. A pak prej zmizel na sever, či tak něco. Hroznej zmatek. A do toho nás prudil zas ten šašek Ašrak. Už jsem zas měl chuť na „švestky“…

     Když jsme pokračovali osídleným Údolím Ellionu na jih (nakonec to pak vezmem přes ty Vrchy), přidala se k nám trojka hošanů, asi kolem patnácti, že chtěj bejt dobrodruhama. Tak nás doprovodili do Vysokýho rohu na úpatí Skřítčích vrchů. Cestou jsme měli menší incident s bandou proradnejch typů (už jsme je znali, páč jsme je chtěli navštívit v jejich srubu asi den cesty od Pětivěží, ale poslali nás někam – nějakej chodec, Kibe si vzal jeho meč, prej dobrej, tlustá alchymistka, trpaslik pako a elfka šermířka, asi nějaká fanatička, páč byla dost drsná, se dvěma skřetíma šavlema, navíc zfetovaná a celkem sebevražedná… Wan ji zničila tou Ixarvadinou dýkou, úplně se v ní roztočila a vona „chudák“ vykrvácela, ale stačila mi udělat pár jizev, svině…), asi si je někdo najal na naší likvidaci, nakonec jsme je zlikvidovali my…

     Hoši se projevili jakožto celkem schopný potenciál nových „hrdinů“, ani naše hrůzostrašné (pravdivé) historky je neodradily, spíš je to ještě víc nadchlo. Tak dostali pár rad do života od nás, těch zkušenějších, co maj a co nemaj dělat, a taky slušný vybavení (Kibe by jim věnoval snad všecko, co zbylo po těch vrahounech, samý vychytávky a očarovanosti, ale myslim, že by je o to každej vobral. Bojovat sice trochu uměj, ale…). Tak snad se s nima ještě někdy potkáme. Možná je to „hraní na dobrodruhy“ po pár dnech omrzelo (nebo snad jejich rodiče)…

     Jinak ve Vysokym rohu se k nám přidal Tarlen, že se chystá taky do Wutabenga. Prej se tam scházej Subotamský mniši, kvůli Drikovi nebo co. Přes Skřítčí vrchy to šlo snadno. Potkali jsme i známýho skřítčího kapitána, toho od sektářský vesnice. Dělal, že nás nezná! Fakt se tu děje něco divnýho. Dál to upevňuje naši nedůvěřivost vůči Císaři a skřítkům vůbec. Kdoví, jesli to Dáje nakonec nedáme někam jinam. No, uvidíme, až ho budem mít. Ale nic jinýho se teď neřeší. Co se Srdcem, až… ???!!! Už toho mám dost…

     Ve Valíně jsme byli na skok u Be Janga, seznámil nás se svým chráněncem – zvláštnim prťousem, kvůli kerýmu se kolem Valína objevujou ty obludy ze Stínů. Na jeho náladě prej záleží, jesli bude zlá či hodná. Ta vyverna tudle se objevila po tom, co se mu rozbila oblíbená hračka… Když jsme u nich byli, Čuchan si s nim hrál, tak to bylo dobrý. On je totiž ňákej Vyvolenej nebo tak něco. No, nevim, jesli přivolává takový potvory... A za městem jsme se setkali s jednou z těch dobrejch oblud. Teda obluda ne v pravym slova smyslu. Byl to paladin Cedrik, legenda mezi světlonoši. Rytíř jako Moren… No ptal se nás na toho klučinu. Je tohle náhoda?

     Pak jsme prošli mírně zasněženym průsmykem (sníh!), kde jsme potkali Calisto, hehe, a navštívili jsme poslední velký město, Pakvašín, „město hvězdářů a astronomů“ (to je to samý, ne?). Bydlí tam Čing-Chan. Hned jsme ho dostávali z průšvihu. Měl prej na svědomí krádež magickýho kovu, rajminu, kerej je jen pro „vyvolený“ (…) a místní vyšetřovatel s náma začal spolupracovat, páč mu taky bylo divný, že by to spáchal on. Nakonec jsme se dostali k bandě nějakejch sektářů, dokonce Kharovejch stínů možná, a jinejch agentů ze Zlatýho lesa (teda spíš oni se dostali k nám…). Hlavní padouchy jsme sejmuli ve sklepě Čing-Chanova baráku. Naše vyjednávací sebevražedná metoda „my ty rachejtle odpálíme!“ selhala. Ukázalo se, že jsou to větší sebevrazi a fanatici než my! Ale dobře to dopadlo a mohli jsme pokračovat dál cestou necestou.

     Vstoupili jsme do Červenýho lesa. Jenže hned na okraji lesa jsme narazili na umírajícího druida. Předal nám vzácný zvířátka, ať je donesem do Athoru, prej za hodně peněz. Kolem byla spousta mrtvejch, on nakonec taky umřel, tak se nám zželelo těch lasiček a rozhodli se, že si uděláme menší odbočku do Dálav, kerý jsou tak „daleko“ (asi jen šest dní po řece…), přičemž Wan s Tarlenem jeli napřed do Wutabenga.

     Ještě u řeky jsme u nenápadně maskovanejch mwut svedli boj s bandou nejspíš Drikovejch agentů (ved je skřet, no tak nevim), ty lodě totiž asi nebyly elfů, jak jsme si původně myslili… Asi měli s sebou temnýho druiďáka, páč se na les snesla temnota (ani naše ohniště nebylo vidět!), což prej tihle zmrdi uměj. A ti co mohli, zdrhli.

     Do Athoru to už bylo dobrý. Navíc jsme doprovodili Calisto, páč ta tam jela za strýčkem (alchymistou, kurňa). Lasičky jsme v pořádku odevzdali (nesmělo se jim nic stát, páč by umřeli, a bylo by to i pro nás špatný – to jsme si taky původně mysleli, že tamten oddíl od řeky šel právě po těch zvířatech). Dostali jsme pak novej úkolek – najít nezvěstnýho kámoše toho chlápka, co jsme mu je přinesli (nějakej obchodníček, podivín, a tak).

     Po menším pátrání jsme se dopracovali k tomu, že se chystala velká akce proti celýmu městu – ty lasičky prej po zabití měli vypustit hroznou smrtelnou nemoc na všecky lidi… Akce padlejch druidích fanatiků! To jsme se dověděli od elfa Mabu Vabiho a jeho kámošů, co sejmuli toho „kámoše“ (vrah, co měl zabít esteliny kněžky, aby náhodou nějaký lidi nepřežili…). A taky se na nás nalepili Almendorský agenti, ty nám pomohli („dobrovolně“ – naše oblíbená taktika dva se perou a třetí se směje a zdrhá…). Kharáci u toho taky nechyběli (zas zasranej skřeťák!!!).

     Lasičky jsme zachránili, toho týpka (to jeho divný jméno si ani nepamatuju, Vrut nebo nějak tak, dál nevim) a jeho bandu zničili a bylo. Mabu a spol. pokračovali, i s lasičkama, na druidí sraz do Khelegovejch hor (taky tam pudem, jestli to stihnem), a pak asi zničit hlavní druiďáky špatňáky – ňáká fanatická frakce Bratrstva dlouhých kápí, Smrtící orchidej, či tak nějak. No a my se jen rozloučili s Calisto a zmizeli. Nechtěli jsme se zdržet „oslavami“  záchrany města (a Dne očištění), navíc by se Almendorská tajná dozvěděla, že máme ještě bručet na Kokosovejch ostrovech a…

    

     Tak a teď bručíme ve Wutabengu a sháníme něco o Kwanze, ale buď nikdo neví, kerou myslíme, páč jich je prej víc se stejnym jménem, navíc tu je bordel kvůli nějakejm neviditelnejm ničitelům stříbrnejch platanů (athorský stříbro, do prčic!). Asi v tom letí Drik, tak se chystá trestná výprava do Jižního hvozdu, ale nemůžou se prostě dohodnout. Pouštní elfové jim nabízej pomocnou ruku, ale musí se najít proroctví schovaný v ňákym jezeře pod kořenama, nebo co. A pak Sabotamský mniši do toho. V Platanovym háji to vypadá jak na Albirejskym tržnici na Alden řemesel…

     A taky mam obavy, že tu Kibe skejsne, až my budem pokračovat. Mimo to tady zůstává Wanawi, ale doufám ,že to je jen špatný tušení a omyl. Snad. Ta vejška v koruně stromu, kde zrovna zevlujem ,my asi neprospívá…

 

    18. rozkvet, 851 

    Tak cesta z lesa stála fakt zato. Vlastně ještě v lese to byla sranda. Kibe nás porád ved těma elfskejma stezkama, co bychom prej bez něj nenašli nebo co. Byla to docela fuška, ale rychle nás dostal vždycky tam, kam chtěl. No, byl přece doma, že jo…

     Navštívili jsme s nim hodně zajímavejch míst. Hřbitov stromů, kde je ukrytá celá moudrost lesa i elfů, podzemní jezero, kde je prej ztracený proroctví elfů z pouště (to jsme šli jen nad nim, samozřejmě), Černé hrobky, dávná pohřebiště korullů nebo jak se jmenovala ta dávnověká rasa (tam jsme taky nevlezli, ale venku jsme potkali bandu z Dálav a mysleli si, že je chcem zničit, či co, páč si mysleli, že lezení do těch katakomb je ilegální, ale vono není) a nakonec Pět posvátnejch pahorků (to elfský jméno si nepamatuju). Je to svatyně zasvěcená pětici ze sedmnáctky, ke kerejm elfové chovaj největší úctu (a prej, že jsou to pohani!). Tam jsme taky konečně narazili na Kwangu (jsme si chvílema mysleli, že nás Kibe jen vodí za nos po lese, aby se pochlubil svojí domovinou, ale vážně to nebylo jednoduchý ji najít!).

     Však to mělo jeden háček. Kwanga ztratila hlas a ještě k tomu byla plachá jak mladej kolouch, tudíž s ní byla menší potíž. Naštěstí se objevila její sestra Omawanga, slavná to čarodějka, a přes počáteční neshody (měla za to, že chcem její setře ublížit a pohrozila nám kouzlením… pro nás zlym, prej) jsme se dali dohromady. Že nám pomůže  získat zaklínadlo a my pak pomůžem Kwanze zbavit se tej kletby. Jenže přecenila Kibeho síly, když ho nechala s Kwangou spojit se myslema a dopadlo to menším záchvatem elfky a zkolabovánim Kibeho. Oba je musela Omawanga křísit. Tak jsme se dohodli na dalším setkání v Minkoru, kde maj najít Lapise s tou elfí čelenkou z Pagody, kerá by měla Kwanze pomoct, a pak nám daj zaklínadlo a bude. 

     No, a při cestě z lesa severovýchodním směrem na Khelegovi hory (berem to přes Bergond, páč nám tam leží předposlední část zaklínadel) nás zajala elfí hlídka, měla nás za Drikovy pohůnky a nebo co. Vedla nás zpátky do Platanovýho háje (Sergé to komentoval slovy: „kurva, ať jdou do háje!“), páč Kibe zrovna zase odběh a nechal nás jen tak a to byl málem průser. Dohnal nás až zpátky u Pahorků, mamlas. Ztratili jsme tak nejmíň dva dny!

     Jo a nemůžu zapomenout! Ještě při hledání Kwangy jsme se dostali až k řece Tumba k nějakejm mokřadům. Na druhý straně začínala Džungle padlých stromů. Prej tam ta elfice měla bejt, ale jenom prej. Místo ní tam byl krokodejl, velkej jak zmoglava, a jal se nás asi sežrat nebo co. Tak jsme ho zahnali zpátky do vody (už ani nevim jak…), ale Sereg ho popad za vocas, což tý obludě znemožnilo dostat se pod vodu, kvůli Sergejově prstenu černý vodoměrky. A že ho dokázal držet dlouho ten Sereg!

     Nu což, asi bychom tam byli ještě do teď, nebejt dvou dalších potvor. A to dalšího krokodýla, už o něco menšího, prej samice, a pak takový divný osoby celý zabahněný a porostlý různym chroštim. A že mu ta „zvířátka“ patřej, a ať je přestanem zlobit, jinak že nás nechá zarůst do bažiny, a tak. Kibe s tim celkem v pohodě rozmlouval, a dohod nám výhodný podmínky, že Sereg pustí krokodýla a budem moct v klidu odejít. Tak jsme šli…

    

     V horách krom goril a jiný havěti a neprůchodnýho pralesa nic nebylo k vidění (snad jen pár domorodích vesnic – krom jediný, kde se Kibe stal čestným „spolukmenovníkem“ (po smrti k nim prej přilítne převtělenej v nějaký šelmě a bude je chránit), nám všechny dali najevo, jakej maj pocit z cizinců, a ani nám nezamávali na cestu… ale Čuchan jim mával, to jo…). Mě to teda moc neříká, ta fauna a flóra, no. Taky jsme narazili na prazvláštní skupinku ze Skřítčích vrchů. Alchymista (!) a učitel z Pakvašína si vyšel na poznávací vejlet se svoji třídou…

     Pak jsme se dostali do zasněženýho průsmyku. Tam nás čekal porádnej průser. Strhla se lavina, ale to bylo to nejmenší. Stihli jsme se schovat za velkou skálu. Ale pak se na nás přišla podívat trojice horskejch zlobrů. Hladovejch. Slunce bylo zrovna zatažený, takže jsme se museli spolehnout jen sami na sebe. Po dlouhý a krutý bitce jsme je pobili a mohli vyrazit dál. Teď byla cesta obtížnější kvůli tý lavině.

     A když už jsme skoro na konci průsmyku, co to v dálce nevidíme. Nosorožce! Uprostřed velehor! Radši jsme se od toho „přeludu“ spěšně vzdalovali. Náhle se ozvalo hromové „úhň!!!“ odrážející se po hřebenech v táhlé ozvěně, že jsme čekali další sesuv sněhu. Pak se „přelud“ začal pohybovat. Směrem k nám! Proletěl kolem nás jak vyverna, a pak zmiznul neznámo kam.

     Sestoupili jsme z průsmyku, když v tom náhle začala vánice. Co vánice. Bouře sněhová! A za rohem jedný skalní stěny jsme zahlídli kouř, tak jsme se tam opatrně přiblížili… A vykouk na nás ten nosorožec! Úlekem jsme málem popadali z koní a vůbec, ale ono mohutné zvíře bylo naštěstí ochočeno. Ale kým? Krollem! To už na nás bylo moc… Ale bylo nám nabídnuto místo u ohně. Tak jsme se seznámili s krollím druidem Prrghem a jeho „mazlíčkem“, nosorožcem Úhněm.

     Měl namířeno naším směrem, totiž do Sarrubu na velkej druidí sraz, o kerym Kibe tak básnil, tak se nám na chvíli stal společníkem. Nakonec ještě musim uctít památku Čuchanově krysce Lojzině, která nepřežila náročnou cestu mrazivým průsmykem, od té doby námi nazývaným „Lojzina věčná stoka“…

 

     A teď táboříme u jezera Enkelende blízko jedný další vesnice. A trochu to zkrátim. Přijeli jsme včera večer a Prgh nám sdělil, že se máme uklidit co nejdál od vsi, že nás tu nechtěj, a tak. No, a pak ještě, že v jezeře prej žije hrozná obluda, kerý domorodci předhazujou oběti – mladý holky! Navíc tu vesnici napadlo hejno gorgon. A to se týkalo i nás, páč tyhle lítavice opravdu nesnášíme.

     Podle nás za to všecko může ta obluda z jezera (Podle vesničanů jsme ty lítací obludy přivolali my! No, možný to je, my tyhle protivnosti vobčas přitahujem… a ony nás), a tak jsme se nabídli, že tu obludu zneškodníme, tedy zabijem. Dokonce nás o to jejich šaman požádal osobně, páč další obětovaná má bejt jeho dcera…

     Kibe mezitim prohledal okolí a našel to jejich obětiště (ale obludu prej ne) a taky hnízdo gorgon. Dokonce se mu tam zatoulala intawa, tak se dneska podnikne záchranná vejprava…

    

    22. rozkvet, 851

    Do hajzlu se zachraňovánim blbejch vesnic od blbejch netvorů! Vono se řekne, zachráníme obludu, ale to jsme ještě netušili, co to bude zač! Sotva jsem dopsal poslední zápis, vesničani se hnali obětovat tu šamanovu cérku. Samo sebou jsme šli s nima, v plný výbavě. Jezero je v hluboký rokli, věkem vyhloubený řekou Marabo. Na hladinu nejni skoro vidět, páč tam jsou asi stosáhový stěny. Jinak obětiště měli trochu níž, asi třicet sáhů nad hladinou.

     Obludka se nám ukázala v celý svý kráse. Opravdu krutá hříčka přírody a nebo novej přírůstek do rodiny myšlenkovejch bytostí. Ne, to nemohlo vzniknout jen tak přirozeně (no prej to byl pomstychtivej šaman, co se vrátil po smrti, ale to je domorodá pohádka a kdoví, jak to vůbec bylo…). Připomínalo to krakatici, co jsme se s nima mlátili v albirejskym kanále, ale bylo to větší. Skoro třicet sáhů široká koule se zobanem a dvěma krutejma, studenejma očiskama. A hlavně vybavená desítkou přísavkovitejch chapadel. („Hačíba,“ napadlo mě, ale modlil jsem se k celý Sedmnáctce, aby ne! Hlavně, co by tu dělala? Bylo jí to však krutě podobný. Nebo snad sama Sandol Kah?).

     To se ví, že hned jak vybublala nad hladinu, se vesničani rozutekli. Zůstal jen šaman, jeho dcerka, kerou tam málem chtěli hodit a možná i pár čumilů odvážlivců. A samozřejmě taky my. S Kibem jsme ji zasypali šípama, to jí jen rozeštvalo. Vydala ze sebe příšernej jekot, jako když do sirény jebe minotaur… Čuchan po ní vrhnul nějaký ohnivý kule z „Ohnivýho kamene“. To jí taky moc neublížilo, asi rezistentní na magii. Tak co jsme s ní mohli, u Kharovi zadnice, dělat? Když pak čapla šamana jednim svym chapadlem, byl konec. Blesky z mýho meče a Kibeho prstenů byly taky na hovno. Pak to čaplo Čuchana a jalo se to celý potápět. A nakonec se to potopilo!

     Nečekal jsem na lana, kerý začali Sereg s Prgem uvazovat ke stromu (stejně byly moc krátký) a skočil do temného neznáma. Hnala mě jen touha po pomstě. Jak bláhové! (No zas tak moc ne. Samo, že jsem si před tim nacvak na frňák kolíček z perleti, kerej všichni nosíme při sobě už od mořskejch peripetií, a taky se spoleh na přezku chránící proti zlomeninám…).

     Náraz byl docela tvrdej. Zavřela se nade mnou studená hladina jezera. Rychle jsem začal kopat nohama a vyplaval nahoru. Ke všemu štěstí byla u skalní římsy přivázaná loďka, i když hodně prohnilá. Připlaval jsem k ní a vyhoup se dovnitř. Kosti byly pohromadě, ale ostatní jako by dostalo tečku od trollího kyje. Skoro jsem se nemoh hnout. Obluda nikde, ale tušil jsem ji někde pod sebou ve vodě. A doufal jsem, že Čuchan za chvíli vyplave. Že než se potopil v sevření jejích chapadel, přicvak si kolíček, a pak se mečíkem prosekal na svobodu.

     Ležel jsem v loďce a nade mnou se tyčili vysoké skalní stěny rokliny. Na obloze vysvitli hvězdy. Rozeznal jsem souhvězdí Rytíře. Na Taře vypadalo trochu jinak než u nás v Brezině na Lendoru. Daleko od domova jsem šplouchal ve shnilý bárce a najednou si uvědomil, co tu vůbec pohledávam? Co dělám v tý podělaný loďce? Pak jsem zahlíd nad sebou asi deset sáhů konec lana, jak se cuká jako had. A pak někoho, jak po něm šplhá dolů. Byl to Kibe. Posadil jsem se v loďce, zamával a zvolal na něj. Posledních těch deset sáhů skočil. Vystříkla na mě studená voda. Připlaval a vyšplhal se ke mně. Připli jsme si kolíčky, upravili náramky do hloubky a vyrazili pod hladinu.

     Vzal jsem „Hadí kopí“ doufaje, že aspoň magickým jedem tu mrchu dostanem. Kibe rozsvítil svůj meč jasným zlatavým světlem. Uviděli jsme šamana a rychle k němu připlavali. Vznášel se bezvládně ve vodě. Ale ještě žil. Obluda nikde, chapadla taky ne. Měl jsem v brašně na opasku lektvar s „vodnim dechem“ v malym měchu, ještě od Zagraxis z Erinu. Vstřík jsem to šamanovi do pusy, a to ho přivedlo k sobě. Pak vykoulil voči směrem za nás. Změnil se v nějakou rybu a uplaval. Za našima zadkama se objevila obluda v celé své „kráse“. Trochu ji oslepil Kibeho meč. Toho jsem využil a vpích jí kopí přímo mezi ty její hnusný kukadla. Celá sebou zatřásla a snad i zajíkla, páč ji ze zobáku vyšli bublinky. Na okamžik se mi zazdálo, že na mě těma vočiskama vrhla takovej smutnej pohled, takovej lidskej… Ale to už mě kolem mě vomotala chapadlo, utáhla a já ztratil vědomí.

    

     Probudil jsem se ve tmě. Kolem šplouchala voda. Měl jsem pocit, jako bych vstal z mrtvejch. A možná i jo, podle toho, co mě vyprávěli. Totiž, co mě ten netvor chytnul, byl proti němu Kibe sám. Takže vyplaval nad hladinu a rychle na bárku. Na ní už čekal šaman, sotva se vzpamatoval. A seshora šplhal Sereg. Obluda vyplavala taky, ale to už stál Sereg obouma nohama pevně na „zemi“ (má skvělej prsten!) a vrhnul se na nestvůru s napřaženym kropákem. Když to do ní zabod, projel jí celou výboj. Umřela.

     No a pak vytáhli mě a Čuchana. Já byl prej na pokraji smrti, asi rozdrcením všeho vevnitř krom kostí. Čiu-Chana oživovali. Kibe a Šaman se z toho zhroutili, ale skřítka přivedli zpátky k životu. Prej byl dvakrát tak velkej, kolik v něm bylo vody…

     Sotva jsme se z toho vzpamatovali (po dvou dnech) a jeli jsme dál, abychom stihli ten sraz „dědků od mechu“. Divoši nám samozřejmě děkovali, dokonce nám nabízeli dcery za ženy… Pak nám ale darovali mapku k nějakýmu pokladu, co ukryli jejich předci vejš do hor nebo co. Na něj jsme se zatim vybodli. Jo a z těch samejch hor se vrátil starej poustevník, prej pamětník zrady spáchaný na šamanovi – obludě. No, konečně všichni došli pokoje…

     Kibe ještě prohledával několikrát dno jezera, že tam nechal meč. Vrátil se jenom s kopim, kerý zůstalo zabodlý do potvory. Pro meč se prej vrátí pozdějc…

     Od gorgon taky byl pokoj. Opruzovali jen nějaký hledači pokladů, kerý šli „náhodou“ kolem. Takže s tim pokladem maj domorodci pravdu… No až jindy. Tyhle trubci ho nenajdou. Snad. Nezasloužej si ho!

     Za dva dny jsme teda byli zase na cestě. A další dva dni nám trvala cesta k Sarrubu. Je to ohromně starej strom, prej vospalej ent nebo tak nějak. No a mrtě elfů kolem, druidů a tak. Řešili kraviny. Ale co, jestli si fakt myslej, že vrátěj trpaslíky pod hory a lidi nechaj žrát kořínky na pláních? Budiž. Ale řešili taky celkem důležitý věci, typu „průšvihy s neposlušnejma bratrama z Bratrstva dlouhejch kápí, co chtěj pobít všecko lidstvo,“ a tak. Jednalo se přece o Smrtící orchideje (a taky ty Ochránce trnů, nebo tak nějak, ale ty jsou nám putna)! Vypátraj prej jejich tajnou základnu v LPS a daj jim porádně na prdel. Maj na to Mabu Vabiho a taky Prgh s nima pude, tak…

     A nemohla tam chybět Wan, že ano. Nevim, jak se tam ocitla, takle před náma, ale je mi to stejnak celkem jedno. Ať se nám ale hlavně neplete pod nohama! Aspoň nás seznámila se známou Sariikou – Ničitelkou nemrtvejch a Nepřítelem všech nekromantů. Prej si budou rozumnět s Lapisem, pche. To je mi taky hoven…  A ať už jsme pryč. Kibe se zase někde ztratil mezi „svejma“, kdoví kde souká s Wanawi. Čuchan řeší smysly života s nějakym pošukem – skřítkem (skřítkem – pošukem, to vyjde nastejno) a Sereg se hádá s trpasličim druidem o využití mahagonovýho dřeva: jestli je lepší na dýmky nebo šprýmky nebo já nevim. Je to tu na hovno… Ještěže zejtra vocať padáme!

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA