Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník družiny Proutníků 4

7. 2. 2009

    18. větrnec, 850

     Oslavoval se svátek. Nejen „Slavnost odvahy a cti“, ale hromada jinejch svátků a oslav a bylo to hezký. Seznámil jsme se konečně líp s Minkorem, trochu jsem nasál atmosféru. Tak hrozný, jak jsem původně myslel, to nebude. 

     Dopoledne byly ty jarmarky. Dokonce jsme se tam všichni setkali, jak jsme měli. I ten Kibe se nám v pořádku vrátil. Krom utrácení za různý blbosti a elfí talismany jsme se zúčastnili pár zajímavejch soutěží typu přetahovaná, střelba kuší na terčík (Čuchan překvapivě nevyhrál!), zápas s asarijskym bouchačem (fuška to byla, ale nakonec jsem ho skolil) a nakonec oddychovka – kolo štěstí (kde jsme utratili veškerý drobný). Pak jsme se rozhodli zajít na oběd do jedné z místních skřítčích hospůdek. Nakonec nás do takové čajovny pozval jakýsi skřítek jménem Hi.

     Poseděli jsme v „Rozesmáté puse“ a u šálku lahodného čaje nás Hi zasvětil do svého plánu. Prý že se zajímá o arvedanský artefakty či co (prostě normální zloděj…), a že kouzelníci v Bílé pagodě potřebujou prohlídnout starý sklepení plný pastí a oblud. A že on sám na to nestačí. Za hodinu jsme se zase všichni sešli u Pusy a těšili se na další „arvedanské dobrodružství“.

     Teda arvedanský to zrovna nebylo, ale bylo to skoro horší. Hi nás zaved do Pagody (v zahradě jsem potkal Isoldu) a její představitel, nějakej Nušniu nebo jak, nám povyprávěl o historii budovy, a že tu asi před padesáti lety postavili nějací mocní mágové podzemní knihovny a nakonec je uzavřely. Průzkumná četa nedávno vyslaná se nevrátila, pouze jeden stařík, co z toho zešílel (blekotal něco o ohni, dracích a tak). Už jsme se nemohli dočkat. Odměnou jsme měli dostat nějaký kouzelnosti.

     Toš jsme prošli všechny prostory i s knihovnami. Byly tam po jedný pro každou Minkorskou rasu (kromě hobitů…). U elfů nám vnadná elfka z fontány podávala mísy s vodou. Kibe a Wanawi je ochutnali. Kibe po nás najednou začal sekat, dostal hezký halušky a Wanawi se svíjela na zemi a blekotala hrozný blbosti o nějakym tajemství a podobný žvásty. My ostatní jsme na to civěli jak praštěný bhadurovou palicí. Avšak to otevřelo dvéře do elfí knihovny, kde byla iluze Platanovýho háje nebo co a jakási čelenka. Co jsme ji vzali do ruky, ozvalo se cvak. Tak to bylo v každý knihovně. Zvedli jsme nějaký věci a cvaklo to. „Klíče“ ke skřítčím dveřim (takový na dálku).

     Trpaslíci nám nachystali ohňostroj v podobě dračích hlav chrlících oheň. Pálilo to! Pak z šutru stojícího uprostřed místnosti vyskočil pajzl a začal se ohánět sekérečkou po Čuchanovi a Him, kteří mezitim naskákali dovnitř. My ostatní čekající venku jsme se naň vrhli. Jenže moje šavle mu neudělali ani „ň“. Nakonec ho Kibe s Wanawi ustříleli a Lapis mu poslal salvu blesků a bylo po trpaslíkovi. Nějaký kouzlo asi. V knihovně krom jeskynních krápníků – knih – byla garenová sekerka na řetízku. Ta se Seregovi bude líbit.

     U asarijců nás to přeneslo někam fuč. Každýho jinam. Já s Kibem jsme museli zrubat dva jaguáry v jakýsi aréně, ale neměli jsme svý magičnosti (ale vadilo nám to???), Lapis prej musel ukouzlit starýho šamana převlíklýho v jaguára, či co a skřetci s Wanawi si dávali obskakovanou s jaguárem skákacím (málem prej sežral Hia). Odměnou nám byl měděnej nákrčnik (možná tyhle blbůstky budou kouzelný).

     Poslední byla knihovna Verithianská. Největší nářez. Ještě teďka mě z toho mrazí. Ocitli jsme se v naprostý temnotě a zmaru. Navzájem jsme se nemohli najít ani dovolat se a ani východ nešel najít. Pak my něco dalo pěstí. Vidět ani cejtit to nebylo a pěstma se to ohánělo jako by to vědělo co a jak proti mně (pak jsme usoudili, že to byli naši „dvojnici“!). Dávalo to příšerný dardy. „Klíčem“ byl tentokrát prsten.

     Poslední knihovnu měli skřítci, ale do tý jsme šli už na začátku. Krásná socha jednorožce tam byla a taky dvéře, který se otevřely po najití všech „klíčů“. Ve skřítčí knihovně to byl dřevěnej ptáček – přívěsek. Hlídalo ho „svědomí“. Prostě nás to (kouzlo nebo tak něco) koplo do lesa s jednorožcema. Dělali jakože nic a my jsme neuvědoměně na ně zahulákali a ten jeden přiťapal až k nám. U každýho potřepal hlavou (měl jsem pocit, jako by mi čet v hlavě, jak to znám u Kibeho, bylo mi z toho krapet ouzko) a pak si odfrk a paf. Zas jsme byli zpátky. Pozdějc nás napadlo, že nám dělal „rozbor skutků“. Divim se, že to vyšlo, páč Wanawi a Čuchan jsou tvrdý vrahouni. Asi můžou nebo nevim. Asi jim to Lamius dovolil! No a já s Kibem taky nejsme žádný svatoušci a nemluvě o Lapisovi…

     Za dveřma byla menší jakoby předsíň s obrázkama na stěnách. Zobrazovali asi historii Pagody a taky nějakej zářivej kámen. Kibe ho už prej viděl ve snu, ale nevěděl co to je.

     Pak jsme se ocitli ve velkym sále se sloupama a se sochou císaře Ajšiho (prej první císař skřítků, ale to je již dávno) a vchodem do dalších pater. Ale tam už nebudou knihy, nýbrž ten kámen. Na dveřich bylo napsaný něco o „Dáje“, Skřítčim srdci… Hi s Čuchanem nám pověděli něco o tom, že to je ztracenej artefakt tropící hodně dobrýho a prospěšnýho. Pro skřítky. Nevim, ale zkusíme ho vytáhnnout, když to je „ztracenej artefakt“. Potřebujem jenom nějaký zaklínadla nebo něco takovýho.  

     No, dostali jsme poděkování od kouzelníků a taky nějaký zajímavý hračičky (arvedanská ochranná přilba mi krásně padne…). Ale ještě se vrátíme pro to Srdce. Časem. Snad. S Him jsme se nerozloučili nadobro, ale že nám zprostředkuje setkání se svým přítelem, kerej se o ten šutr zajímá nebo co.

 

    19. větrnec, 850

     Hi nás teda dneska vzal k tomu kámoši – obchodníkovi. Jmenuje se Sigur. Někoho mi připomíná, asi jsem ho už viděl v Albireu. Pověděl nám o Skřítčim srdci a o zaklínadlech, kerý potřebujem k jeho objevení. Víc nám prej poví skřítčí mudrc Be Jang z Valína, takže si zejtra uděláme vejlet za horskejma skřítkama. Snad nejsou tak protivný jak ti z lesa (vůbec nemyslim Čuchana…). A až to Srdce budem mít, máme ho vrátit skřítkům, resp. jejich císaři Wu Šengovi.

     Chvíli po tom, co jsme odešli od Sigura, nás pozval jistej Ašrak Tanazi do knajpy „Oknakačuna“. Klasická asarijská nalejvárna. Dozvěděl se o naší štrece pod Pagodou, a že jsme na stopě tomu Dájeti. Nabídnul nám hromadu drahejch šutrů, když ten Šutr najdem pro jeho pána. Jakýho, to nám neřek. Jsme ho poslali do Kharový prdele, samozřejmě. Jinak vypadal jak kříženec hada a přerostlýho goblina. A jeden šutřík nám nechal od cesty, blbec. Má cenu asi šedesáti zlatejch nebo kolik.

     No a večír jsem zas šel na veselici s Isoldou a jejíma kámošema. Kibe přijal moje pozvání, tak jsem tam nebyl ouplně sám. I když si ho nabrnkla Isoldina kámoška Isabela, ale naštěstí jsme odtamtaď vypadli celkem brzo. Bylo to v Katě a potkal jsem tam starý známý… Jo a taky Wanawi tam byla. V převlečení.

     Domů jsme ale nešli páč nás odchyt Čuchan, že de s Lapisem zas do Oknakačuny. Zpil jsem se jak Kharův žoldák, ale dom jsem naštěstí došel ještě dneska a pak jsem byl schopnej napsat tendle zápis. Ale až na třetí pokus. A za chvíli svítá a pak jedem do Skřítčích vrchů. Na tu hodinku si ještě zdřímnu.

   

    25. větrnec, 850

     Tak jsme zas v Seliaku. Cesta nebyla zrovna v pohodě páč jsme druhej den cesty z Minkoru potkali bandu trpasličích obchodniků. Nejdřív pohoda. Pokecali jsme, zaobchodovali, zahráli karty a tak. Jenže Lapis to posral. Už jsme byli na odjezdu, když v tom ledabyle prohodil, že mu někdo ukrad váček. A že asi ví, kerej pajzl to byl. Trpaslici se však nakrkli a už sahali po sekerkách, a že nás naučej slušnýmu chování. Jsem se rozjel na jejich kápa, ale jeho sekérečka byla rychlejší než moje šavličky a už jsem ležel na zemi s přeraženejma žebrama. Dal mi další dardu a dalších pár žeber v hajzlu. Tak jsem mu sek po nohách, ale sotva se zkácel, dostal ňákym šípem do hlavy. Ale nebyl to Kibe či Wanawi. Mezitim, co jsme se bitkařili s pajzlama (resp. mezitim, co jich pár dostalo šípem nebo šipkou…), na nás zaútočili divoženky, ženuchy nebo tak nějak. Takový skoro dryády. Radši jsme vzali roha a nechali v tý šlamastice pajzly samotný. Sotva jsem se vyhoup na koně! Kibe samozřemě hrdinně naběh na přesilu a chtěl nás dohnat. Jenže se po chvíli Wanawi sesula a málem slítla z koně, páč dostala asi otrávenej šíp od těch „dryád“. Naštěstí měl Lapis lektvar, jinak by jsme asi o ní přišli, páč Kibe – léčitel – mezitim lítal za holkama.

     Nakonec jsme však dorazili do Seliaku. Prodal jsem tu dlouhej meč, co jsem „zdědil“ po Imramovi a nechal si od pajzliků vykovat meč přímo na míru. Samozřejmě eldebranskej bijec a trochu okouzlenej. A z lintiru. Sice mě to stálo majlant, ale stejnak nás čeká hromada peněz za to Dáje. Teda aspoň doufáme.

 

    6. dešten, 850

     Konečně ve Valíně! 

     Cesta Skřítčíma vrchama byla hrozná. Teda aspoň mezi Imchejlou a Valínem. Najal si nás mizera Kiče, že obchoduje se solí. Jenže jsme jeli oklikou mimo obchodní stezku – prej že na ní číhaj loupežnici. Omyl. Číhali na tý oklice a číhali přímo na nás! Kiče to s nima měl domluvený. Byl to navíc vůdce těch lapků.

     Kibe samozřejmě musel napřed (na průzkum) a změnil se v kondora a odletěl. Dlouho se nevracel, tak jsem s Wanawi popojel na obhlídku trasy. Potkali jsme bandu „lovců“, kerý se snažili zlikvidovat nějakej mlhovej obláček, kerej dělal různý kejkle, měnil se v šipky, a tak. Bylo nám jasný, že to je Kibe, kterej vypil svoji oblíbenou mlhovinu a dává nám najevo, že tu číhá ta banda lupičská.

     Než jsme však zareagovali, už na nás z několika úkrytů vystřelily zákeřné praky. Skřítci s nima u Khara uměj zacházet! Wanawi to dostala nechutně do kebule a spadla z koně. Mě zase trefili koně a do hlavy taky. Taky jsem se sebou fláknul o zem a krom druhého zlomení žeber to odnesla i levá noha. Skřítci se na nás vyřítili ze všech stran. Jednomu jsem usek nohu (oko za oko, noha za nohu…), a pak si dal duel s urostlym bojovníkem, co se na mě rozmachoval kladivem. Parchanti malý. Mezitim dorazil zbytek karavany a Lapis nám pár zmrdků spoutal kouzlem a ostatní přeživší se vzdali. Utek jen jeden.

     Wanawi ležela v louži svý krve. Tak jsem vytáh elfí talisman, kerej ji zachránil od jistý smrti. Kiče se snažil vykroutit, že k tomu nemělo dojít… Usek jsem mu hlavu. (Kibe se mezitim změnil zpátky. Říkáme mu „Pán proměn“). Lapky jsme odevzdali vojenský hlídce, kerou jsme za nedlouho potkali. Jednu jednotku nám velitel pučil jako doprovod do Valína.

     Tam jsme za pár dní dorazili a hned se sháněli po věštci Be Jangovi. Prej zmizel a v čajovně „Pod věží“, kam rád chodívá, nám majitel řek, že se asi zdržel ve starých dolech na sever od města, kam rád chodí na procházky. Poprosil nás, ať ho přivedem zdravýho zpátky, a že pak udělá oslavu s ohňostrojem! Vyrazili jsme (doved nás tam jeden milej klučina, povyprávěl nám, jak se kolem města poslední dobou potulujou zlý i hodný bytosti z jinýho světa a o nedávný porážce velký vyverny, kerou zabil Tork s družinou - prej u toho byl i „náš“ zabiják oblud Tarlen). Kibe podle stop našel štolu, kam věštec šel. Byla zasypaná. Už na nás křičel zpozad závalu, že na nás čeká. Je totiž slepej, ale vidí do budoucna!

     Zasypali ho tu trollové. Jak z nějaký pohádky! Chvílu jsme se zdrželi v jeho meditační jeskyňce (Lapis tu hned začal čerpat magickou energii… prej tu jí je pro něj dostatek nebo tak něco…), no ale venku už na nás čekala banda trollů. Jedenáct jich bylo. Nějakou chvíli jsme se s nima bitkařili, naštěstí jsme měli výhodu „na svahu“, takže se furt kutáleli dolů. Taky Be Jang si s nima dokázal poradit, stařík se nezdá. Pár těch někňubů se chtělo sápat po našich koních, ale Kibe je včas odved do bezpečí. Jenže z druhý strany údolí se vypotácel z jednoho dolu mrzutej medvěd. Kibe ho naved na zbylý kolohnáty. Bylo to docela srandovní, když chudáci nestačili zdrhat před napěněným méďou a našema šípama.

     Takže jsme se mohli bez potíží vrátit do skřítčího velkoměsta. Jenže jsem to zas schytal do nohy, takže se chvíli nebudu moct pořádně hejbat, no.

     Ve Valíně byl další problémek – nad ulicema se prohánělo hejno harpyjí! Pohotově jsme je odrazili, takže bylo opravdu co slavit. Dvojnásobně. „Pod věží“ jsme se zčajčkovali a pokochali plamennou podívanou. A teď v klidu můžem jít spát. Je to akorát. Venku hlásaj půlnoc. Zejtra nás zas čeká další pátrání po zaklínadlech. Máme se setkat s čarodějem Čun Wengem (a bylo nám naznačeno něco o jeho doprovodu do Zlatýho lesa, že tam má Čunův chráněnec potíže nebo co).

 

    7. dešten, 850

     Setkali jsme se teda s Čun Wengem. Je to takovej „milej“ stařík. Nejdřív ani nechtěl slyšet nic o tom, že ho doprovodíme do Zlatýho lesa, ale nakonec že teda jo, páč to slíbil Be Jangovi. O Dájeti nechtěl nic slyšet, než jsme se zmínili o Sigurovi (už nám je jasný, že to je Riam z Albirea…) a porád vyhrožoval, že nám přičaruje oslí uši nebo nožičky našem věcem, že je pak budem honit po celym Valíně.

     Už tenhle první den na jedný cestě s Čun Wengem mám podivnej pocit v žaludku. Ten „starej prďola“ (tak jsme mu začali s Kibem a Čuchanem řikat) nás porád prudí a peskuje za všemožný kraviny. Ale má u nás respekt, přece jen je to starej pán. A navíc kouzelník…

     O Skřítčím srdci nám něco pověděl. Dozvěděli jsme se např. podrobnosti o ostatních čarodějích, co se zúčastnili zaklínání, a tak. Svoje zaklínadlo nám slíbil, ale až co mu pomůžem s Ju Maj Wuem (ten jeho chráněnec a syn jednoho z „Dáje-čarodějů“, Li Maj Wua).

 

    5. chladen, 851

     Co jsme opustili poslední velký město Horskýho císařství, Mjechov, začali se dít věci! Je to docela dlouhá doba, kdy jsme prohledávali opuštěný skřítčí doly plný obludek a drahokamů. Pak jsme pomáhali utečencům z Lesa, po kerejch šli tamní agenti. Ty jsme zrušili (a nafingovali, že je sejmul fénix, hehe…) a pokračovali v cestě. Dorazili jsme do vesnice Lin Lin, kde Ju Maj Wu pobývá. Avšak, co Khar nechtěl, zmizel. Byl prej unesen stoupenci „dávnomrtvýhotemnýhomágazevšechtemnejchmágůnejhroznějšího“ Zin Zara (úryvek z Čuchanovi balady). Zmínění stoupenci, vedeni ňákym Gon Tal Wuem, obývali několik mil vzdálenou ruinu Rin Ul.

     Ruiny jsme našli. Pomohla nám šedá skřítkyně Calisto Adlaremse, kterou jsme potkali na jednom z pěknejch paloučků, kerý se v lese nacházej. Fajnová holka. Doufam, že ji někdy ještě potkáme (hlavně Čuchan určitě doufá…). No když jsme dorazili k ruinám, nešlo to jinak, něž zaútočit přímo. Čuchan s Wan si šplhli z druhý strany než jsme my útočili frontálně proti vchodu do pevnosti, na kterej se lezlo po úzkym schodišti. Těch málo prachantů, co tam hlídalo, na nás vrhalo kamení prakama.

     Naštěstí jsme měli štěstí a až na Lapise jsme neutrpěli větší zranění. Lapis, ten starej známej ňouma a smolař, se odvážil udělat z nejobávanějšího protivníka, samotného čaroděje Gon Tal Wua, hromádku rosolovitýho zbla (jeho oblíbenej „Mágův velkej mix“, nebo jak se to jmenuje) a povedlo se mu to! No jo, ale „nehlídal si záda“ a jakejsi skřetek mu dal hroznou ťafku mečíkem a chudák Lapis se skutálel po schodech dolů a nebejt Kibeho, asi bysme ho seškrábovali ze skály, páč ta ruina se pne asi dvacet sáhů  nad zemí… (odnes to jen Pavouček, když Lapisovi doslova vypad z rukávu a nezvlád se zachytit pavučinou o skálu, a tak žuchnul z útesu. Ale přežil to!).

     Zlý sektáře jsme zlikvidovali, Ju Maje zachránili a dostali dvě Zaklínadla. Taky tam byli unesený nějaký obyčejný skřítci, co museli zloduchům sloužit, tak jsme je taky zachránili. Čun Weng s Ju Majem se vrátili do Lin Linu, ale my zůstali v ruinách, páč jsme objevili starý tajný vchod do starých, velmi starých sklepení pod Rin Ul. Mohli jsme si to však odpustit, páč uvnitř byly jen příšerný strachy – bazilišek a ňáká temná hrůza, či co. Baziliška jsme usmahli v hroznym ohni (Kibe použil jednu rachejtli…), hrůzu odehnali, ale po moudrém rozhodnutí, že bychom se rádi dožili vyzvednutí Skřítčího srdce, jsme zdrhli.

     Mezitim „naše“ skřítky odvlekli agenti vládkyně tamní provincie Tejči a jelikož ona spolupracuje s Kharovcema, Ašrakem Tanazim rovněž a agenty, kerý jsme zrubli (resp. fénix je zrubal…) na hranicích, jsme se jali ty dva nešťastníky zachránit. Suverénně jsme vjeli do sídelního města, vtrhli do paláce, kde nás „krásná a krutá“ Tejča uřkla z kouzelnictví (my a čáry???!!!) a dala rozkaz nás zatknout. Načež Lapis (začínam ho mít čím dal radši) vykejklil kouřovou zástěnu kolem nás a jakýmsi svitkem nás vyteleportoval z paláce a pak pustil do paláce smrtonosnej mrak…

     Skřítky zachránili Wan s Čuchanem společně s jednim šedym mnichem, na kerýho Kibe narazil (páč do města šel napřed, jak má ve zvyku). Následoval útěk přes další tři provincie a Zlatou - arvedanskou - cestou zpátky do Císařství horskejch skřítků. Cestou jsme navštívili chrám Paní všeho rostlinstva, kde jsme se setkali se starými známými Silmou a Andřejem! Byli v chrámu pro lék určený Mortusovi, páč ho nějakej z**d z Plání uřknul a dostal divnou nemoc nebo co.

     Jinak jsme se mohli kochat krásou Zlatého lesa, pohostinností místních obyvatel, a tak. Tejčini agenti po nás nešli, asi jsme ji hezky překvapili, až nechtěla vytáhnout nos z baráku. A navíc nad námi bděli Kolibříci, tentokrát pro nás hodný agenti (a zaměstnavatele Ju Maje, ten nás v Jižní provincii Su opustil).

     Na jihu Lesa byla opuštěná věž Wig Vej, a prej tam strašilo. No, ona tak prázdná zase nebyla. Ale strašilo v ní hezky. Pekelnej pes se tam usadil! Nebyli bychom správný rekové a Proutnici, abychom ho nevrátili do světa stínového, tam kam patří! Sice kvůli nám podpálil celý patro věže, když jsme naň vlítli, ale to mu nepomohlo. Naše zbraně a kouzla byly silnější… Ve zbytku věže byly divný pasti, takže jsme zase zdrhali. Ale s dobrym pocitem a zahřátím u srdce. Doslova…

     Teď jsme zas ve Valíně. Čun Wenga jsme v pořádku vrátili domů a hned zítra se vracíme do Minkoru.

 

    1. kliden, 851

     Tak a konečně zpátky v Minkoru!

     Vraceli jsme se do něj přes Bergond, kvůli dalšímu zaklínadlu. Bylo zakopaný v hrobce Gnorra Talberina, nechť je mu zem lehká. Pomoh nám jeden starej kněz Mauril, kerej ho prej znal. Doved nás k hrobce, ale ta byla ochráněná ňákou kletbou, či co, tak jsme si to nechali na jindy, že vemem Serega s Batuem, a že seženem něco proti tý kletbě.

     Mezitim nás kontaktoval starej trpajzlik Zantrubin, nebo jak se jmenoval. Nabízel nám neskonalý bohatství, samozřejmě za to, že mu přinesem Dáje, až ho budem mít. Tak jsme ho poslali někam. I když jsme změnili názory na skřítky, stejnak ho asi dopravíme k nim. A i kdyby možná ne, trpajzlikum taky určitě ne!

     Teď si chvíli odpočinem, a pak budem pokračovat. Nejspíš na jih k Tarosu, kde má bejt ta Ixarvada a nebo do Elfího lesa na Kwangu. Sereg s Batuem maj po výcviku a skoro už se zabydleli v městský posádce. Fajn…

     Jo a nesmim zapomenout na ty magičnosti z Pagody. Už víme co kerý uměj a rozebrali jsme si je. Je tam dokonce amulet na ochranu proti kletbám (ta garenová sekerka)…  

 

     Další zápis píšu až ke konci měsíce, takže ve stručnosti:

     Sotva jsme se ohřáli v Minkoru a chystali se na další pouť za zaklínadly, Kibe potkal zajímavýho člověka. Weskona, lovce lidí, kterej byl najatej Silezii na jeho likvidaci. Ale co Lamius nechtěl, ti dva si tak ňák padli do oka a dohodli se na společný podnik (jakýs takýs vykoupení…). Šlo o likvidaci jednoho asarijskýho theurga, kerej se postavil proti pomě, a byl prostě hajzl, a tak. My ostatní jsme si nechtěli nechat ujít takovou legraci, netušili jsme však, že to taková sranda nebude.

     Po pár prolitejch (deštěm) dnech putování po savaně jsme dorazili blízko alchymistova opevnění. Než se tak stalo, nejprve jsme narazili na hlídku Plavenskejch, kerý to tady obsazujou, nebo co. Ale ukecali jsme je, že nejsme nebezpečný. Samo, že jsme tušili, že jsou s tim asarijcem za dobře, ale hezky jsme je jaksepatří vochcali. Bylo nás na tu akci dost, páč Weskon měl s sebou celkem slušnou bandu kamarádů, správnejch bouchačů. A k nám se zas konečně připojili Sereg s Batuem.

     Ti, co se nejmíň hodili na přímej útok, hlídali kus na jih v lese koně a jinou zvířenu, zatímco ti bouchači největší zaútočili přímo na jeho doupě, tvořený věží s mohutným schodištěm a menším opevněním, za kterým byly chatrče jeho „armády“, načež někeří zaměstnali ty chudáky dole, a čtveřice neohrožených (já, Weskon, Kibe a šermířka Gaerla) vyšplhala po schodech na vrchol věže. Ze zadu to jistili Čuchan s Wanawi, ti si troufli vyšplhat po zdech (věž měla možná dobrejch čtyřicet sáhů). Všichni zapatlaný od bláta, páč k věži jsme se museli dostat nenápadně plazením a všechny překvapit. Navíc hrozitánsky lilo, jak z Dunrilina džbánu, takže všici byli zalezlí.

     Co Khar nechtěl, nenápadné vtrhnutí do theurgova sídla se změnilo doslova v boj o přežití. Naše čtveřice celkem snadno dosáhla vrcholu věže, dole pod náma se rozpoutal masakr. Sereg, Batu s Jaguárem (tihle tři využili nových bojových stylů naučených po necelém čtvrt roce výcviku v minkorské posádce), Lapis a Frej, barbar od Weskona však dlouho neodolali náporu zfanatizovaných a naštvaných divochů a asarijců – renegátů. Byli nuceni stáhnout se dovnitř do spodního patra budovy. Jen Batu hrdinně odrážel nápor smrtícího davu…

     Mezitím naše čtveřice vtrhla do stavby na vrcholu věže. Ale vzápětí jsme ustoupili před dvěma oživlými sochami válečníků. Golemové! Jakožto dvě sehrané dvojice hraničářů a šermířů jsme obě úspěšně zdolali. V předsíni theurgova sídla na nás vyprsknul na první pohled neškodný vodní vírek – elementál – sahající nám sotva po kolena. Párkrát jsme jej přeskočili, jak po zemi poletoval sem a tam. Nechali jsme jej Kibemu, který se mu zjevně zalíbil, a skočili skrz vlněnou zástěnu do tušeného prostoru s theurgem zde nacházejícím se.

     Byl zde. Vychrtlý Asarijec středních let v kožešinách a s vysokou holí v ruce. S ním byla v místnosti ještě divukrásná žena, též z asarijského rodu a oděná v kožešinách. Zdálo se, že jsme je vyrušili z bouřlivé debaty, žena na nás překvapeně, ale beze známky strachu, pohlédla. Theurg stál klidně a s výrazem ve tváři, jako by nebyl vůbec překvapen tím, co se děje! Záhy po nás dovnitř skočil Kibe následován elementálem undinou. Ta však nabyla větších rozměrů a vrhla se na Gaerlu, která nestihla zareagovat a undina ji začala topit ve svém sevřením. Weskon se ze všech sil snažil svoji přítelkyni zachránit.

     Theurg se nás optal na cíl naší neohlášené návštěvy. V duchu jsem postrádal Wanawi a Čuchana, ale i tak jsem začal vysvětlovat, že jsme byli posláni pomou na jeho likvidaci, ale že když odvolá undinu, že se můžeme dohodnout. Dopadlo to tak, že se smířil se smrtí. Pověděl nám ještě o svém záměru zničit vládu pomy a kněží, kteří jen zotročují ostatní Asarijce. Sám se chtěl stát vládcem, a to díky vojenskému zásahu, podporovanému Plaveňany. Z jeho slov bylo cítit šílenství a nenávist k celé Asari Kasim. Z řečí o jeho lásce k jeho lidu jsem mu nevěřil ani slovo. A navíc s asarijskou říší máme přátelské styky. Bylo mi jasné, že ho musíme zničit. Ale než jsme cokoliv stihli podniknout, spáchal sebevraždu. Tedy obrazně, nepřímo. Vyvolal na nás všechny obrovskou bouři a vodní vlnu!

     Zastrašeni pohledem, jak se na nás smrtící vlna vystouplá z nedalekého jezírka blíží, jsme se obrátili na zběsilý útěk. Weskon naštěstí zachránil Gaerlu z náruče elementála. Dolů pod věž jsme nestihli utéct, obrovská masa vody strhla část věže, a pak už se na nic nepatuju.

     Probudil jsem se celej mokrej u paty věže. Kolem mě leželi mrtví a nebo těžce ranění, a také hromady sutin. Z několika míst na těle mi tekla krev, která se mísila s kalužemi vody i s krví ostatních. Měl jsem zase zpřerážená žebra a namoženou nohu. Po chvíli, když jsem se zorientoval a sotva se zvedl na nohy, uviděl jsem všechnu tu zkázu. Vlna vzala s sebou celý vršek věže, který rozmlátila na kousky. Už jsem nedoufal, že najdu ostatní, ale zanedlouho ze vchodu do přízemní budovy vylezly Sereg, Lapis, Frej i Weskon s Gaerlou. Kibeho jsme našli kousek od nás zapadlého mezi sutinami. Měl taky štěstí, že vyvázl jen s lehkými namoženinami! Byl to zázrak…

     Mezi domorodci jsme pak objevili Batua. Smrtelně raněného od mnohých ran i padajících zbytků věže. Batu se na nás usmál a záhy vydechl naposledy. Bylo to desátého klidna 851 královského letopočtu, brzy dopoledne, v Zemi Šelem, asi sto mil severně od Minkoru.

 

     Čuchan přežil zázračným způsobem. Když šplhali s Wanawi po věži do nejvyššího okna, málem je theurg shodil svojí holí, a pak přišla ta velká vlna. Čuchan před šplháním nahoru vypil lektvar s antigravitačním cloumákem, takže ho vlna smetla asi jako pírko, tak se mu toho moc nestalo. Wan se za chvíli objevila v podobě sokola… (taky prý nějakej lektvar). Jaguár to taky záhadně přežil…

     Batua jsme pohřbili (já se Seregem a Frejem) a vrátili se ke koním. Ostatní šli napřed a prý narazili na s theurgem spřátelený tábor plavenskejch, tak na místo dorazili skoro stejně s náma. Jenže tam bouře taky zasáhla, i když ne v takový míře. Některá zvířata se splašila. Seregovi utekla ještěrka, Batuův kůň taky zmizel. Našli se jen Wanawin a Lapisův kůň. Můj věrnej Kapitol naštěstí nezdrhnul. Toho by už nikdo nikdy nenašel. No přišli jsme o nějaký to vybavení, zvlášť Kibe přišel o „Poutnickou hůl“ z Majákovýho ostrova, kerou si nechal u Batuovýho oře.

     Do návratu do Minkoru už nám nikdo nekecal (až na pár nachlazení a Wan dostala chřipku).

    

     Teď je Den půstu a jsme v Pětivěží. Z Minkoru jsme vyrazili po několika dnech, než se Wan vyležela. Cesta byla dost drsná a plná překvapení a zvratů. Ještěže s náma jeli Weskon a spol. (bez Gaerly, která se vrátila do Erinu), páč by to dopadlo asi hůř.

     Nebudu popisovat zdlouhavě bitky s dryádama a banditama, těch jsme si užili fakt dost. S myšlenkovejma obludama to nebylo moc žhavý. Jen banda kentaurů (Kibe jim nechtěl zaplatit mýtný, který vybírali před Pětivěžím!) a kostěj (v noci u Mostovky; Sereg mě zbudil jak do noční můry, naneštěstí to byla realita a kdyby se Kibe nevzbudil, což se málem stalo, tak tohle nepíšu… teda určitě ne v tomhle světě…). A ten lesní zubr, co Čuchanovi zničil poníka Troníka, to bylo taky nic. Za řeč stojí jen divná vesnice s ještě divnějšíma lidma.

     Na první pohled obyčejná lidská osada, rozkládající se na skále nad opraveným mostem přes Elllion na arvedanský silnici ze Zurku do Tarosu (o čemž jsme se v Minkoru nedozvěděli – na mapách je označovanej jako rozvalina!). Lidi taky celkem v pohodě. Starosta nás přivítal a nechal v hospodě přes noc. Ale semlela se věc nevídaná. Skřítci, mající na druhé straně řeky svůj vojenský tábor a území nově si nárokující, chtěli vesničany vypudit, poněvadž měli svá pole právě na jejich straně a nebyla s nima řeč, bla bla bla. Spadli jsme do toho, když nás osadníci poprosili o vyčištění mlejna od potvor a zlých duchů, který stál u těch polí.

     Na cestě tam jsme narazili na ty skřítky. Ty „duchové“ byla jejich past – iluze na odhánění vesničanů. Tak jsme se dověděli, jak to teda je (z pohledu mrňousů) a začali jsme vyjednávat mezi oběma stranami. Nakonec se z vesničanů vyklubala sekta uctívající temný bohy (nejspíš Inaku – přišli jsme na to, když jsme na jejich „posvátném místě“ našli obětovaný ryby…). Došlo k potyčce, zavraždění pár skřítků i vesničanů, a hlavně k zabití starosty, strůjce všech těch zlostí (stih na nás, hajzl, poslat pár brúnaků – to jsou pěkný mrchy!).

     Vše „dobře“ dopadlo. My pokračovali v cestě, vesničani byli odtáhlý kdovíkam a vesnice vypálená a skřítci nás zasypali díkama. Hned jsme vymysleli, že to spálený místo, celkem strategicky položený, využijem a postavíme tu svojí vlastní osadu. No nevim, jestli k tomu někdy dojde…

     Pak bych mohl zmínit i jednoho divnýho typa, co levitoval nad zemí a cucal z nás emoce. Jenže to byla tak divná historka, že jsme ji úplně zavrhli a považujem to za hromadnou noční můru… Kerý jsme se nakonec zbavili. Naštěstí.

         No a v Pětivěží jsme konečně narazili na první stopu Ixarvadě, alias Poustevnici. O tý nám nejvíc pověděl léčitel Jesiáš, u kerýho nechal Kibe léčit Intawu (páč málem nerozchodila ten střet s kentaurama!). Jinak jsme se tu setkali se starym známym Mortusem, naštěstí už živym a zdravym (ale stejnak vypadal ještě krapet nesvůj, bude to sotva měsíc, co se z toho mohl dostat…). Chystá se do Minkoru, asi ňáká velká akce, či co. Jo a taky nám jedna pochybná obchodní společnost nabídla místo v ochrance jejich karavany s ještě pochybnějšim nákladem. Když to Čuchan omrknul, našel (u něj se to rovná krádeži…) slušnou zásilku drog. A to těch nejtvrdších!

 

                                                                                                                                  Evan Stomat ® 2009

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA