Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník družiny Proutníků 3

7. 2. 2009

4. ovocen, 850

    Ten zpěv nás přilákal k sobě a… Je to už pět dní, ale pořád mě z toho vlasy stoupají hrůzou na hlavě! Samozřejmě to byly sirény. Tuším, že jsme už něco takového potkali, ale tentokrát nás to málem stálo životy. Dokonce i Sereg, oplývající pevnou myslí, byl ošálen. Pěkně nás nalákaly k sobě do laguny malého korálového ostrůvku. Krásné mladé dívky pohrávající si s námi i naší posádkou se však v tu ránu změnily na ohyzdné chapadelnaté stvůry. Zachránil nás Lapis, který vlastně jediný odolal jejich zpěvu a hrdinně zabil jejich vůdkyni. Já si z toho vlastně moc nepamatuju, snad jen to, že mezi „hrátkama“ mě něco přikázalo, ať zneškodnim Lapise. Nakonec jsem se probral válející se se Seregem ve vodě. Ostatní se mezitím zbavili zbytku potvor. Odnesli to však tři naši námořníci.

     Opodál místa našeho laškování se sirénami byla zakotvená další loď! Již sice v rozkladu, ale stále v sobě skrývala zásoby. Ne však potravin, jak jsme doufali (odhadli jsme stáří tohoto vraku na tři desetiletí…), nýbrž hašiše! V suchu zde přečkala celá bedna s tímto bohatstvím. A také několik pytlíků jiných nelegálních omamností. Naštěstí jedinej uživatel těhlech hnusů u nás je Lapis, takže to prodáme, ho, a bude. Malá cena za předešlý katastrofy.

    

     No a potom jsme pokračovali dál. Jenže snad tomu chtěla sama příroda nebo jiná vyšší moc, bloudili jsme celý tři dny s nedostatkem pitné vody a výživného jídla. Dokud jsme, celý ztrápený hladem, žízní a někteří i mořskou nemocí, zakotvili u podivného ostrova s vysokou věží.

     Jaký mág či kdovíco zde žije, říkali jsme si. K našemu překvapení bránu k věži hlídala sfinga. Živá. Hodná. Naštěstí. Představila se jako Eliasa, a že to tu hlídá, že to je stará arvedanská věž či co. Takto už tu sedí pár set let. Tisíc… Mno. Dala se s náma do řeči, že nám jako pomůže, ale něco za něco, že. Čekali jsme ňákou hádanku, páč to je o sfingách známý, že dávaj hádanky, jenže tahle je celá divná a tudíž žádná říkanka se nekonala. Místo toho jsme dostali za úkol sehnat pro ni pár neobvyklejch surovin z potopených ruin kláštera Ilae, kerý se nachází u Barbarskejch ostrovů. A pak nás pustí do věže, kde najdem pár užitečnejch věcí na cestu.

    

     Tak jo, vrátili jsme se na loď a dali se znovu na cestu. Tentokrát jsme u „Barbarů“ byli za čtyři dni, asi kouzlo či něco takovýho. I zásoby nám kupodivu vystačily.

     Jo a hádanku jsme taky dostali, ale mimo hru. A byla navíc tak těžká, že jsme nedali dohromady odpověď. Jenže co Sandol Kah nechtěla, zrovna dneska jsem si vzpomněl, že stejnou hádanku už jsem někde slyšel a i na odpověď jsem si vzpomněl…

     No a teď už vidim náš cíl - ostrov s názvem „Žraločí ploutev“. Páč tak vypadá.

 

    13. ovocen, 850

     Tak poslední alden byl fakt drsnej. Skorem celej jsme strávili pod mořem. Hned ze Žraločí ploutve jsme se vydali pod hladinu. Pomohla nám mořská elfka Náriel. Vypadala jak Kibeho příbuzná (avšak ty pozemní elfové nemaj s vodníma nic společnýho, prej), taky jsme ho tim furt prudili. Dala nám každýmu korálovej náramek do hloubek (dyž viděla Kibeho od kněze Sandol Kah, ouplně vykulila očička a radši mu ho vyměnila – Sandolin vyhodila…) a perleťovej kolík na nos. A taky nesmim zapomenout na speciálního šnečka do ucha, abychom spolu mohli jako mluvit, telepaticky nebo co. Kromě Batua a zvířat jsme šli, resp. plavali všichni. Tedy celá naše skupina. Dokonce i Sereg! Jinak námořnici a spol. měli zajištěný zásoby, takže nám nepomřeli…

       Nechce se mi dlouze popisovat pobyt v ruinách kláštera, takže stručně. Sebrali jsme všecky potřebný suroviny pro Eliasu. Mezitim jsme pobyli několik vodních skřeťáků, který se o ty ruiny bitkovali s aradeiritama a numonama (zkráceně – po našem – „podmořskejma“). Ty nás taky potkali a málem nás měli za skřetí špehy! Nakonec nám pomáhali, dokud jim půlku jednoho komanda nepobyli kvůli nám skřeti. Ale i tak jsme měli jejich podporu. Páč hledali artefaktový kladivo, kerý jsme nakonec našli, i když jsme se kvůli němu bitkařili se sochou samotnýho Merna. Bezvědomí ať žije! Fuj. Ale krom kladiva jsme si málem taky odtahali hromadu garenu co se válelo kolem. Jenže jsme to nemohli, jinak by nás stihla kletba či co (za to kladivo taky, ale zatím se nic neděje…). A potom jsme potkali starýho známýho kněze Sandol Kah, co jsme ho tudle zachránili v Moymrově městě… Udělali jsme z něj švestky (rovná se mrtvolu). Hajzl nám chtěl sebrat to kladivo. Blbec. No ale to nebylo všechno. Krom malých potvor typu tritoni, sangolové, raznoři a tak, nás málem dostala jakási Jeskyň šílenství. Byly tam malý potvůrky, porád tancovalya metaly kozelce. A nakazily nás tim. Naštěstí tomu Sereg odolal, vzal raísu, pro kerou jsme sem pluli i nás a beze ztrát jsme to ustáli (jen Kibemu vyplavalo asarijský kopí z ruky, tak se pro něj do tý jeskyně musel vracet!).

     Pak jsme se vydali do hlavního města podmořskejch (těch hodnejch) a poznávali krásu (i nekrásu) podmořských říší. No zbavili jsme se, neradi, kladiva, dostali za to suroviny pro alchymisty (v ceně asi pět tisic) a dvacet litrů raísy a taky zásobu jídla a pití na cestu lodí domů. Ta nám trvala bez problémů půl aldenu na Majákovej ostrov (za Eliasou – dostali jsme odměnou hromadu artefaktů nebo něčeho takovýho) a další půl alden do Erinu.

     Krom jedný malý epizodky se Žebráky moře proběhla „poslední“ plavba v pořádku. No jo piráti využili nedávných událostí a ohrožujou celý moře kolem Erinu. A všici se jich bojej. Naštěstí má Keledor i Erin silnou flotilu dargenů. Ale nám to může bejt fuk páč jsme se zrovna rozhodli, že to tu co nejdřiv opustíme a vydáme se na další štreku. Tentokrát však po suchu!

     A mimojiné sedíme v naší hospodě a chlastáme zbytek chlastu a Sereg nadává. Páč se nám o ní nikdo nestaral a za ty aldeny krapet zchátrala… a byla hlavně vykradená. Holt se na ní Butrymové vykašlali. A Wanda taky. Tak taky na ně kašlem a vypadnem odtud. Už mě ta Severní Tara taky leze krkem.

    14. ovocen, 850

     Poslední den v Erinu proběhl nádherně. Ironicky myšleno. Druhej den, co jsme se vrátili od moře, nám v hospodě udělali naši hosté porádnej nepořádek a chtěli se s náma bitkařit. Bylo jich osm (nás šest) a byli to gardisti Sileziů a dva Siczinský. Dostali porádně za vyučenou, i když pár jich to nepřežilo. V pořádku, poněvadž jsme bránili svůj majetek, jenže problém byl v tom, že jeden z mrtvejch byl Armistad Silezio, nejstarší vnuk pana Joachima a dědic všeho Silezijskýho v Erinu. Já a těžce zraněnej Kibe (ten měl Armistada na svědomí) jsme si poseděli celej den v žaláři.

     Pak jsme nikde v Erinu neměli klid. Sileziové nás hnali k soudu, Butrymové se k nám nehlásili a tak se z hrdinů, kteří nedávno porazili temného mága, stali, de facto neprávem, psanci. Co nám jinýho zbývalo, než zmizet. Naštěstí se nám ohlásili Stankiewiczové, jestli bychom jim nedoprovodili obchodní karavanu do Minkoru. Za těžký prachy samozřejmě, páč Diamantová stezka je v posledním půlroce velmi nebezpečná.

     Taky nás kontaktoval chlápek jménem Drubalt Bílý ohon, známý to pirát, jestli s nim nechcem plout do jeho skrýše s pokladem na Barbarských ostrovech. Potřeboval loď i schopný lidi. Jenže moře jsme už taky měli po krk, že jo, takže jsme mu sice prodali naši loďku, doporučili naše známý námořníky, ale jináč jsme ho v tom nechali samotnýho.

     Hospody se definitivně ujala Wanda (nepřímo ji tim získali Sileziové. Ironie osudu…). No a zítra vyrážíme na cestu.

 

    17. ovocen, 850

     Máme za sebou tři dny plavby po Rutungu. Téměř jsme vyrubali celou bandu říčních pirátů. Zastavili jsme se v Leškově Hradci a teď nás čeká cesta skrz džungli nazývaná „Velký portáš“.

     Užíváme si poslední útočiště civilizace v tomto kraji – než dorazíme do Bergondu, je to jen prales a říše Asari Kasim. Takže se válíme v hospodě, venku mezitím prší. Jednoho našeho obchodníka okradli na tržnici a Kibe s Wanawi si ten lup šli vyzvednout ke kápovi místního podsvětí. Pořádá ilegální psí zápasy, takže Kibe vzal s sebou Intawu…

     Čiu-Chan zrovna vylez na výčepnu a začal pištět do píšťalky a pěje nějaké skřítčí balady. Celá hospoda je unešena. No, kdybych to neslyšel asi po devadesátý, tak bych byl unešenej taky. Snad.

 

    24. ovocen, 850

Jsme v hlavním městě Asari Kasimu – v Oačace. Poma (asarijská vládkyně) nás požádala o pomoc s Plavenskými nájezdníky. Ohrožují Severní provincie a jsou jen několik desítek mil od Oačaky. Vypravila proto asi dvě stovky vojáků a další padesátku jezdců na ještěrech. Nechceme s Plaveňany přímo bojovat, přece jen k nim máme určité závazky, ale pokusíme se s nimi vyjednat příměří s Asarijcema. Vzájemný konflikt trvá už přes rok a ochromuje obchod po Diamantové stezce. A navíc obě strany ohrožují Vankarandi a ňáký Ech’barnajové. By se proti nim měli Asarijci s Plaveňany spojit!

 

26. ovocen, 850

Vrátili jsme se do Oačaky se zbytkem armády. S Plaveňany jsme se srazili u jedné vesnice, vypálené do základů. Měli to na svědomí Plavenský a jejich „věrný“ divoši. Průzkumníci našli mrtvoly mužů asi míli od vesnice, byli naházení do propasti v džungli. Šli jsme vesnici prohledat, jestli někdo nepřežil, ale byla to past. Vyřítila se na nás horda divochů, mohlo jich být asi dvakrát víc než našich pěšáků. Z druhé strany jela jízda Plavenských, proti ní vyjeli asarijští ještěři, plavenský měli taky skoro dvojnásobnou přesilu a řítili se na nás z kopce.

Vykašlali jsme se na neutralitu, takže já s Batuem a Seregem (na čtyřnohém ještěru, asi jediný zvíře, které unese Serega, páč se mu nechtělo trápit nějakého poníka obžerstvím…) jsme vyrazili společně s asarijskou „jízdou“. Společně s dvaceti Asarijci jsme prorazili pravé křídlo, vyjeli nahoru na kopec a najeli přímo do zad středu plavenské jízdy, která mezitím objela Asarijce.

Po necelé hodině zatroubili Asarijci na ústup. Vrátili jsme se do Oačaky. Totiž zbytek naší družiny (tj. Kibe, Wanawi, Lapis a Čiu-Chan) jeli vyjednávat s velitelem Plavenských. Byl to náš starý známý Jurij osobně! Nechal sice odejít asarijskou armádu, ale jen proto, abychom pomě vzkázali ultimátum, aby plavenským podstoupila Severní provincie.

Vrátili jsme se teda do Oačaky, kněží sice považovali ústup za zbabělství, ale byl to hrozný masakr (ztráty činily asi čtvrtinu pěších a třetinu jěštěřích jezdců, Plavena přišla o třetinu divochů a třetinu jízdy). Poma nám naopak poděkovala, že jsme zachránili zbytek jejích vojáků a nejudatnější velitel Atechl dostal pochvalu (jinak to byl velitel našeho doprovodu Asarijskou říší a bojoval s náma proti domorodcům, kteří nás přepadli ve Velkém portáši. Skvělej válečník a stal se našim dobrym kámošem).

Poma ještě chtěla nějakou pomoc s vyjednáváním a tak, ale tohle přece jen nebyl náš boj, a tak zítra pokračujeme s karavanou.

 

29. ovocen, 850

Dneska jsme projížděli kolem jedné vesnice přímo u Itanky. Byla vypleněná plavenskými. Muže pohřbili do masového hrobu, děti a ženy nejspíš odvedli do otroctví. Přestáváme mít plavenské kolonizátory v lásce… Ale míchat se do toho nebudem. NENÍ to náš boj. A to mě štve nejvíc.

 

30. ovocen, 850

Konečně Bergond! Dorazili jsme do trpasličí osady v Khelegových horách. Nakoupili jsme pár zásob, zajímavých věcí, co koupíte jen u trpaslíků a taky mapy Khelegových hor a Hvozdu. Něco mi říká, že v Minkoru naše cesta nekončí, a že v těhlech končinách zažijem ještě něco velkýho. Třeba jsme se dozvěděli, že v Lese padajících stínů na jihu se odehrávají velký bitky. Skřeti, lidský kolonisti, elfové, dryády. Všichni proti všem. A uprostřed Khelegových hor se nachází arvedanské město Zurk. Nevypleněné skřety, ale obývané obávanou obludou. Přesně místo pro nás! Kibe s Wanawi se určitě budou chtít vydat do Platanového háje (na otočku jsme se tam objevili, ale to už budou skoro dva roky). Čiu-Chan zase do své domoviny ve Zlatém lese. Sereg s Batuem plánujou výcvik v Seliaku. Všichni se těšíme do Minkoru. Prý tam žijí všechny národy pohromadě ve vzájemné harmonii. Kam se hrabe Albireo!

 

    2. větrnec, 850

     Včera jsme zažili zajímavý dobrodružství. Trpaslíci z pevnosti, v které teď zevlujem, nás požádali o průzkum jedné jejich důlní stanice, že se její obyvatelé delší dobu neohlásili a jednotka vyslaná na místo se ještě nevrátila. Jsme tedy vyjeli (Krom Batua, páč postrádá koně). Stanice byla vzdálena půl dne cesty.

     V prázdné osadě jsme nalezli jen hladem umrlé domácí zvířectvo a šíleného pajzla řvoucího porád jen „zmrdi malí“. Stopy této záhady vedly do dolů. Uvnitř nás čekalo malé překvapení. Malé myšleno vrůstem. Začali na nás dotírat malí otrapové, něco mezi skřítkem a podvraťákem. Byli neuvěřitelně mrštní a dotěrní. Postupně jsme se probili až do velkého sálu, kde tito „zmrdúři“, jak jsme si je nazvali, měli svého krále a bylo jich opravdu mnoho. A také jsme zjistili, kam zmizli trpaslíci – nahnali je do ohrad jako dobytek a některé nutili, aby tancováním a jinými blbostmi obveselovali toho krále!

     Zkusili jsme se probít až k trpaslíkům, ale zmrdúrů bylo opravdu moc a všechny nás obklíčili. Sereg se neovládl, samozřejmě se stal berserkem a začal se zmrdúrama hrát odpalovanou. Nebýt posil přibíhajících z vedlejších jeskyní, asi by byli poraženi. Jenže oni neběželi na nás, nýbrž utíkali před nově se objeveným nepřítelem. Do trpasličích dolů totiž pronikli goblini a zabíjeli vše, na co narazili.

     A tak jsme se spojili se zmrdúrama, které jsme před několika okamžiky začali masakrovat, a taky byli rádi, že jsme zachránili trpaslíky (podvyživené a čímsi zfetované).

     Goblinů bylo fakt mrtě. Celej kmen! Něco je muselo z podzemních říší vypudit. Co, to jsme nezjistili ani od zmrdúrů, s kterými jsme se po likvidaci goblinů „zpřátelili“. S trpaslíky se dohodli na míru a pajzlové je nechali v nejhlubších částech dolů, v sousedství prvních sálů Podzemní říše. Zmrdúři jim budou dělat jakési pohraničníky a budou je varovat, kdyby se goblini vrátili (přece jen jsme některé museli nechat utéct…).

     Tak a máme první dobrej skutek vykonaný pro trpaslíky.

 

    7. větrnec, 850

     Tak a jsme v Seliaku. Dostali jsme pár dní volna, tak vymýšlíme co budem dělat. Sereg chtěl s Batuem zahájit výcvik u místních mistrů bojovníků, ale jeden seliackej pajzl ho tu naštval, a pak maj tu typickej seliackej způsob boje, a ten Sereg nejenže zná, ale hlavně nemá ho rád. A Batuovi by byl k ničemu, když se teď rozhání trojzubcem. Takže počkají do Minkoru, kde můžou cvičit víc stylů. Je dobře, že nebudou trčet dva měsíce tady! Je to tu takový nedomrlý. Jen obyčejná osada na úpatí nehostinných hor (ale prý někde v jejich nitru mají pajzlici schované svoje velké město v podzemí, které před všemi tají). Až na pár zajímavých zbrojíren tu opravdu nejni nic, co by nás zaujalo.

 

    8. větrnec, 850

    Tak hrozný to není. Nakoupili jsme tu hromadu věcí do výzbroje. Klobouk dolů, trpaslíci maj ty nejlepší zbraně! Ani s cenama to nepřeháněj. A nesmim zapomenout, že jsme koupili Batuovi koně. Bylo legrační, když na něj poprvý nased, ale jezdit se učí rychle. Naštěstí je už zvyklej z těch asarijskejch dvounohejch ještěrů.

 

    15. větrnec, 850

     Minkor!

     Ze Seliaku nám cesta trvala necelejch šest dnů. Potkali jsme fanatickou bandu elfů, kteří v Drúwagových lesích zabíjeli trpasličí dřevorubce. Sereg byl naštěstí unavenej a šel brzo spát, jinak věřim, že by si je bez milosti podal. Kibe s nima však našel společnou řeč a pak zbytek cesty mlel pořád dokola o nějakym druidim srazu, a že si tam odskočí (měl to asi dvě stě mil). Na to sem zareagoval, že ať si tohle nezvyká a musí jít s náma až do Minkoru, jináč nedostane vejplatu. 

     kousek před městem jsme narazili na zajímavou dvojku druid – oživlý strom (prej ent!). Ten stromák očividně chtěl druida zneškodnit, a ták nám dobré srdce nedalo a stromáka jsme poslali do věčného humusu. Při tom mě málem rozlámal svejma větvema – rukama (koně mi nechal zarůst k silnici, a pak mě čapnul, že mě jako omotá větvema…). Díky pohotové reakci Kibeho a Čuchana neudělal humus ze mě (stromy maj fakt velkou sílu!), i když mě málem upálili i se stromákem, páč po něm vrhli zapálený lahváče s olejem. Stromák mě upustil na zem a pak v klidu shořel. Vzpomněl jsem si na dětství, kdy jsem porád šplhal po nějakejch stromech…

     K večíru jsme konečně dorazili do města. První dojem byl úžasnej! Projížděli jsme kolem asarijských pyramid, skřítčích pagod, zahlídli jsme i umělej kopec s hobitími norami. A v korunách stromů nad námi byli elfové, procházející se po lávkách z mbwake do mbwake. Zkrátka multinárodní město. Vjeli jsme na Zlaté náměstí, tak velké, že by se na něm shromáždilo snad celé město najednou. Stankiewiczové tam měli svůj palác, kde jsme se rozloučili s karavanou. Dostali jsme výplatu, přání bezstarostné budoucnosti a taky nabídku další spolupráce (kterou jsme rovnou odmítli).

     Pak jsme se ocitli sami ve velkém neznámém městě, kde obecná řeč je vzácná jako normální (tj. nešílený, nepraštěný, atd…) alchymista. Počáteční nadšení vystřídala zoufalost. Co teď tady budu dělat? Navíc se všichni rozutekli na všechny strany, že si dáme sraz na náměstí za dva dny odpoledne. Kibe pospíchal na sraz dědků (druidů), Wanawi šla hledat nějaký svý známý, Sereg s Batuem odchytli kolemjdoucího trpaslíka a vychrlili na něj, kde jsou kasárna, a pak taky zdrhli. Zůstal jsem sám s Čuchanem, který se očividně těšil na noční toulky po městě. Šli jsme najít nějakou knajpu, měl jsem chuť na porádný pití. Za prvním rohem mi skřetek zmizel. Zůstal jsem sám s koněm.

     No a asi před dvěma hodinama, tj. asi v devět, jsem narazil na nalejvárnu jménem „Jawira Kata“ (vyčetl jsem z nápisu ve Verithianštině, ale v písmu obecné řeči – Verithianové jsou potomci Arvedanů). Ale nazval jsem si jí „Zářivá kata“. Klasická hospůdka pro místní štamgasty. Uvázal jsem venku koně (doufajíc, že ho nikdo na rušné ulici nešlohne) a uvnitř si sedl k výčepu vedle starýho trpaslíka, nejspíš kováře. Objednal jsem si pivo zdvihnutím jednoho prstu a následně se rozhlídnul kolem. Všici si mě zkoumali pohledem. Ale nekoukali na mě jako na cizince, spíš je asi zaujala moje výzbroj, která je celá z lintiru. No, ale nebylo to zrovna příjemný. Ten trpaslík se na mě otočil, usmál (odhadl jsem to z pohybu jeho kníru…) a něco řekl v trpasličtině. Když jsem nechápavě zved obočí, optal se znovu, tentokrát v asarijštině. Odvětil jsem, že nerozumim (v asarijštině je to jedno z mála slov, co jsem pochytil, když jsme byli v Kasimu). Na to se zakabonil a najednou na mě neznámou řečí (Verithiansky?) a já obecnou řečí, že tyhle řeče neumim! Prásknul do stolu, zafuněl a zabručel: „Učit to!“. Mávnul jsem rukou a vypíjel si v klidu pivo. Pajzl si mě furt měřil pohledem. Otrapa.

     Po dopití jsem se hospodskýho zeptal na nocleh. Použil jsem k tomu všemožný máchy rukama a dokonce jsem si i vzpomněl jak se řekne elfsky „spát“ (ani nevim, proč mě v tu chvíli napadlo zeptat se elfsky…) a zafungovalo to. Když jsem si šel ven pro koně, abych ho připravil na nocleh, zakopl jsem omylem o nohu jakéhosi elfa. Načež ten se zvedl, podíval se mi dlouze do očí a něco zasyčel v elfštině. Netušil jsem, že hned první den (vlastně hodinu!) si v mírumilovném Minkoru zadělám na průšvihu, který vyústí v konflikt. Ten elfák už měl v sobě nějaký to víno a mě trpasličí pivo taky najednou stouplo do hlavy. Nejdřiv jsme na sebe pokřikovali (v obecný jsem ho urážel jak nejlíp jsem uměl, jen byla škoda, že tomu nerozuměl) a pak mě jednou šťouchnul. Břinknul se o mý brnění do ruky, naštval se a připravil se na ránu do ksichtu. Narval jsem mu kolenim chráničem do břicha, až se svalil na zem. Jeho kámoši (dva lidi a asarijec) však zareagovali a dokonce vytáhli zbraně (meče a bhadurovou palicu!). Samo sebou jsem taky tasil, načež se ti tři zarazili, ale stejnak byli ve střehu. Čekal jsem na jejich útok, když v tom nějaký ženský hlas něco zakřičel ve verithianštině. Hoši se lekli a já už se napřahoval šavlema… Ten ženský hlas zakřičel taky na mě, v obecný řeči (jaká to slast!). Tak jsem se setkal s Isoldou…

     Isolda je krásná blonďatá Verithianka (stará jako Rilian, tudíž o rok mladší než já). Magika z Bílý pagody. Vyvedla mě z problému v knajpě a vzala mě k sobě domů (až zas tak ne, ale nabídla mi ubytování u její domovnice). Poreferovala mě o tom, jak bych se měl a neměl chovat ve městě, ale omluvila se za ty chudáky z Katy. Že to je nejhorší hospoda tady, ale jinak se k cizincům chovaj všude ve městě hezky. No moc mě neuklidnila. Domovnice mě vřele přivítala a přijala za svého nájemníka. Jen měla řeči kvůli koni, ale po delší rozpravě (Isolda překládala) jsem ji přesvědčil, že se o něj budu starat a případně i o jiné koňstvo ve stáji (paní, jmenuje se Baella, jich má dvanáct a můj Kapitol se mezi ně opravdu skoro nevešel – je totiž, po zesnulym manželovi, handlířkou), takže nakonec svolila. Pak jsme si povídali s Isoldou, ale pak musela jít brzo spát, že ráno studuje, a že se chystá na zkoušku z ohnivých kouzel, či co. Drsná holka… Povídala, že mě vezme ke kamarádům na nějakou oslavu a seznámí mě s přítelem (!). Pochopil jsem to tak, že se o ni nemam pokoušet (nedalo mi to, navíc ještě působilo pivečko… ale mí balicí techniky zkrátka prokoukla!). Ale aspoň se nějak začlenim do tohohle „města“. Zlatej Erin. Už se mi začíná stýskat.

 

    16. větrnec, 850

     Ráno jsem si porovnal věci v bytě (mam krásnej výhled na skřítčí zahrady a na hradby…), postaral se o koně (o toho svého přednostně, samozřejmě) a na obědě mi Isolda představila další nájemníky. Verithianskej novomanželskej pár (připomínaj mi jedny známý z Erinu, který kvůli nám Nekromanti zavraždili…), postaršího asarijce (prý kdysi aristokrat, ale dneska ožrala – k ránu mě vzbudil, jak se vracel z nalejváren) a hevrena Arrita, uprchlíka ze Zylova království (dokonce umí trochu obecnou řeč a moc se mu líbil Kapitol, že má určitě předky mustangy). Pak mě Isolda provedla Minkorem. Samotný město jsem moc nevnímal, ani její výklad (asi s tím má praksi), spíš ji samotnou. Žhne v ní skrytý oheň a jakési tajemno, skrytější než u jiných kouzelnic, co znám. Ale nechci se hned zamilovávat! Zatim ne. Stejnak mě Isolda bere jako obyčejnýho cizáka, kterýmu chce pomoct… A nebo taky třeba ne.

     Večír mě vzala na ten bál. Byla to oslava narozenin jejího dlouholetýho přítele – skřítka Rikši – alchymisty (!). Bylo tam hodně kouzelníků a jiných individuí, převážně z Bílé pagody (něco jako místní universita magie). Samo sebou, že jsem si s nima moc nerozuměl. Myslim co se týče myšlení a tak, obecnou řeč tu zvládali všichni. Prostě banda intelektuálů a čáryfuků a tak. Společnou řeč jsem našel jen s trpaslíkem Uprathem (zatím první alchymista kterýho jsem potkal, co to má v hlavě v pořádku, a navíc obdivoval můj kord, že si se mnou musí někdy zašermovat!), ale ten se záhy opil tak, že ho museli teleportovat pryč…

     Nuda to byla. Ani porádnou muziku nehráli. Isolda se tam bavila s kámošema nebo s přítelíčkem. Je to takovej blonďáček, ještě k tomu theurg, alchymista!!! A jsou zasnoubený… Je to v dějze.

     Odešel jsem kolem desátý domů. Potkal jsem Čuchana, tak jsme zašli do parku. Hned se mě ptal na „tu dívčinu sličnatou“. Jsem mu řek, po pravdě, že to je má spolubydlící. Nazval mě proutnikem, a pak začal vykládat, že tu žije v jedný čtvrti banda lidí z Tarosu, že bych tam mohl hodit sicnu k nim. Odvětil jsem, že už mám kde bydlet, načež řekl zas, že jsem proutnik… Honil jsem se za nim až na Náměstí nebeských výšin (asi o půlku většího než Zlatý) a po schodišti dolů k trpaslíkum do Podzemního města. Tam jsme pozorovali jednotku vojáků, jak cvičej pochody. Byli tam i Sereg s Batuem! Hulákali jsme na ně, ale dělali, že nic. Proutnici.

     Dom jsem přišel před půlnocí, no a teď venku hlásaj jednu ráno! Pozejtří, vlastně už zejtra, se pořádaj trhy a jarmarky na Zlatym náměstí. Zrovna tam mám sraz s elfama a Čuchanem. No jo, jsem úplně zapomněl na Lapise. Ani nevim, co chtěl ve městě podnikat. Vlastně mě to ani nezajímá. Třeba ho unesli dryády do svého lesního království… No asi nejspíš ne.

     Isolda se ještě nevrátila domů. Určitě spí u svýho Mauriciuse. No jo no. Nejsem její typ.

 

                                                                                             Evan Stomat ® 2009

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA