Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník družiny Proutníků 2

7. 2. 2009

4. zelenec, 850

Tak jsme zas na lodi. Je to polorozpadlá šalupa se jménem Šupinatá kráska. Šupinatá teda je dost

(rovná se schnilá), ale krásu asi zahodila do moře. Kapitán Kozí brada se teda taky nepoved. Divnej chlápek, jako by nějakej praštěnej mág vzal kozu a zhumanoidnil ji. A posádka taky pochybná, i když s těma se dalo aspoň něco provádět. Hráli se kostky, karty (jak to Čuchan dělá, že furt vyhrává…), zápasili jsme. Docela pohodička. A nakonec pan Blábol (vesele jsme mu volali Šklebhuba, to pochytil Čuchan, že mu tak říkaj zákaznici) byl protivnej už jenom svou přítomností na lodi. Odpornej chápek. Cesta, až na pár nepříjemností jako mladej kraken či menší bouře, proběhla v klídku.

Jen třetí den jsme narazili na trosky nějaký lodi. Kapitán se rozhod to prozkoumat. S Imramem a Kibem a pár dalšíma námořníkama jsme nasedli do člunu. Kolem plavali žraloci, ale náš lovec jednoho upozornil šípem, v jaké vzdálenosti od nás může kroužit. Ostatní ucítili krev a vrhli se na něj. Měli jsme aspoň od těch potvor pokoj. Nic zajímavýho jsme tam stejně nenašli, jenom bednu s lektvarama vodního dechu, ale to snad v nejbližší době nevyužijem, doufám.

Jedna zajímavost se stejně našla. Na velkym kusu z utržený paluby stály kolem dřevěnýho sarkofágu tři kostlivci se šavlema. My tři jsme jim šli popřát šťastnou plavbu – na dno mezi rybičky. Ta rakev byla celá popsaná divnejma písmenama. Kibe si něco opsal, ale sotva to k něčemu bude. Zvědavě jsme otevřeli rakev. Čekali jsme spícího nekromanta nebo nějakou hroznou potvoru. A ona to byla ženská! Moc pěkná ženská, sice bledá jak mrtvola, s černejma vlasama. Kibe by jí ustřelil málem lukem hlavu, avšak ta osoba se najednou probudila, otevřela oči (červený jsme ještě u člověka neviděl…) a usmála se na nás. Řekla něco jako „díky za osvobození, jmenuju se Jagharda a nic vám neudělám.“ Vzali jsme ji teda na loď. Všichni si ji hned zamilovali (všichni, až na Kibeho a Serega. Že má divný oči, a tak…). Je fakt pěkná a má dobrej smysl pro humor, porád se směje. Dobrá společnice na takovoudle cestu. A jestli je to, co si myslim, tak se bude hodit (jestli nás do tý doby nezhltá, má velký špičatý špičáky, to maj jenom takový ty lidi, co pijou krev…). Blábol s kapitánem kolem ní lítaj a „dvořej“ se ji. Asi je za to nebude mít ráda. Oplzláky.

 

10. zelenec, 850

     Konečně. Dorazili jsme na ostrov Tangua. Tady má bejt ten poklad. Hned, co jsme zakotvili v zátoce, tak nám připluli naproti domorodci na lodích. Takový taky žili na našem vyhnaneckym ostrově. Na pláži na nás jejich ženy naházeli věnce z květin a dali pít kokosový mlíko. Hned náčelník zahájil oslavy.

     O jeskyních na severu ostrova nám vyprávěli, že tam sídlí velké zlo, a že se tam vypravila posádka lodi, kerá tu před několika měsíci za kotvila. Jen jeden z nich přežil. Taky tu prej před pár lety měli Blábola, ale že se vbízel místním ženám a tak ho teď hlídaj dva chaláni. Radši se půjde zahrabat na loď a počkaj na nás, než se vrátíme s pokladem, tam.

 

11. zelenec, 850

    Než jsme vyšli do kopců najít poklad, jeden klučina nás požádal o pomoc, že jeden jeho podmořskej kamarád (nějakej „numon“, či co) se ztratil v podmořský jeskyni. A my, kteří nebyly pod vodou hloubějc jak dvacet loktů, jestli bychom ho mohli zachránit. A my, že teda jo, aspoň se podíváme do hlubin. Já, Imram, Kibe a Čuchan jsme se nechali očarovat Jaghardou, abysme mohli pod vodou dejchat a hupsli jsme tam. Plaval s náma ještě jeden týpek od těch numonů. Zajímavej, páč se s náma dorozumíval telepaticky!

     Proplouvali jsme labyrintem chodeb a jeskyní hodně dlouho, než jsme se dostali do obrovskýho sálu. Bez toho numona a vodních pochodní bysme se tu ztratili dřív než by jste řekli žbluňk. Ten malej hledanej chudák byl skoro na druhý straně jeskyně a před něčim zdrhal. Prej ho chytaj dva „raznoři“. Co to vůbec je, pomyslel jsem si. Radši bych to ani vědět nechtěl. Jsou to takový jakoby rejnoci, ale se dvouma ocasama, kterýma jim probleskujou něco jako blesky. Jenže nejsou skoro vidět. A zkoušeli jste si máchat šavlema pod vodou? A ty jejich mrštný ocasy omračujou, což je blbý. Pod vodou. Málem jsme je nezvládli a Imram už chtěl plavat břichem nahoru. Já vlastně skoro taky. Fuasmongua, jak se náš numoní průvodce jmenoval, nás z toho naštěstí dostal.

     Numoník byl zachráněnej, my taky a dostali jsme za to nějaký cetky z mořskýho dna, dokonce pár perel a taky pěknej prsten s černou perlou.

    

     Odpoledne jsme se vydali do kopců na severu ostrova. Jaghardu jsme vzali s sebou. Ani nás nemusela přemlouvat, její schopnosti se nám hoděj. Cesta vedla přes palmový les plný hadů. Čuchan porád na nějaký chtěl šlapat. Samozřejmě ne naschvál, byli jedovatý. Nakonec jsme dorazily k jeskyni v pořádku. Kolem byli nějaké staré ruiny, tak jsme je prohlídli. Ale našel se jenom nějakej náramek s perlama. No a co se mezitim nestalo! Z jeskyně vylezl dvouhlavej obr! Už nevim jak se ty jeho hlavy jmenovali, ale docela si s náma chtěl pokecat. Stejnak z něj nakonec vylezlo, že nás chce sníst. Tak jsme ho museli chudáka zabít. No jo, dostal jsem pár teček (obouručáky měl v obou hnátách!), avšak mi to moc neudělalo. Takovouhle obludu jsme již párkrát potkali. Co si budem namlouvat… Hned jsme vyzbírali jeho krev, co hned zasychá, a pak se z ní roděj zmrdúři trigoni.

     V jeskyni byl jakejsi portál nebo nějaká magická bariéra. Po chvíli mě napadlo do ní strčit ruku s tim prstenem od numonů. A světe div se, bariéra zmizela! Vlezli jsme do neznámých prostor...

     Nebudu se zdržovat podrobnějším popisem, omezím se na obludy a poklady, co jsme zde našli. Jinak to bylo podzemí nějakého mága, co vyvolával obludy ze Stínovýho světa. Jsem zapomněl na toho ducha co nám to vlastně řek. Objevil se chvílu po tom, co ten obr umrel a řek, že jeho pána, toho mága, tu kdysi zničila jakási bytost zlá a on zradil, utek a zavřel bariéru. Že když ji zabijem, osvobodíme ho a on nás dovede k pokladu!

     No a to jsme ale netušily, že ta obluda je kostěj! Vždycky, když jsme tuhle potvoru potkali, měli jsme s sebou specialistu Nxakeho nebo dokonce Mortuse (to jsme tři zlikvidovali). A mě se stalo to nejlepší, co se stát mohlo – strachy jsem utek! Fuj taková kravina, ale bylo to silnější než já, nejspíš jeho zvláštní schopnost, jak se zbavit nepohodlnejch otrapů. Se mnou zdrhnul ještě Čuchan. Zbylo to teda na Imramovi, co naň šel na šerm (ehm…), Kibe tam taky něco zkoušel, a Sereg ho obešel zezadu, aby mu naťavil takovou prdu, že byl hned mrtvej. Teda svůj podíl na tom měla i Jagharda, kerá věděla jak na něj a hodně nám pomohla (ale od zdrhání ne, no). Vzápětí se duch objevil a zavedl nás k tomu pokladu. Ještě jsme doprohlídli zbytek podzemí, našli hromadu mrtvol myšlenkových bytostí, hotová zoo, a pár věcí. Hlavně zbraně (Imram má lintirovej meč, se má…).

     Taky chvilku trvalo, než se otevřela ta truhla s pokladem, byla v tom nějaká hádanka, ale nakonec jsme to dali dohromady. Uvnitř byly hromady peněz (eldebranských!), drahokamů a dalších pěkných věcí. Podle jedný knihy, co se tam taky válela (toho mága, Korgax se jmenoval), tam byly zajímavý kouzelný věci a artefakty. Tak jsme si to rozebrali, vzali truhlu a vrátili se na loď.

     Ještě ten den Kozí brada dal rozkaz k odplutí. Domorodci se s náma srdečně loučili. Nechtělo se nám odtamtud, ale co, poklad máme! Věděli jsme, že to Kozák se Šklebhubou nenechaj jen tak, dávali jsme si na ně bacha. Nakonec skončili vysátý Jaghardou – zas na ní měli blbý chutě…

     Když jsme po šesti dnech dopluli do Erinu, nechali jsme si loď, že ji krapet opravíme. Budeme tak mít slušnou šalupu, se kterou můžeme brázdit moře…

 

     Zelenec – traven, 850

     Jelikož toho bylo na nás poslední dobou nějak moc, nedostal jsem se porádně ke psaní. Takže hned co jsme se vrátili do Erinu, Jagharda nás zasvětila do svého poslání. A vzápětí po tom nás chtěly zlikvidovat snad všechny organizace od Almendrskejch, přes Noční stíny, až po Nekromantskou hanzu. Po tý delší době v tom mám takovej bugr, že se mi to všechno míchá dohromady. Takže o co šlo: Jagharda pásla po artefaktu, co vzal jakýsi nekromant z chrámu ve Zlatém lese a zrovna byl na cestě do Erinu. Když jsme si naň počkali v hostinci nedaleko Kolmaru, setkali jsme se z družinou elfí bardky Katangy, kterou jsme podle vidění a slyšení znali z Dálav. A oni chránili toho nekromanta! Tak jsme se málem pobili. Nakonec se však ukázalo, že nekromant je renegád, a že po artefaktu pase černá dračice Ugrien. A že Jagharda je vyslanec Umrličího království a to s Ugrien táhne za jeden provaz, či co.

     Samozřejmě jsme museli zabránit tomu, aby artefakt získala Jagharda nebo Hanza. Jenže Jagharda se zdála, že to chce naopak od Ugrien dát co nejdál! Do toho ještě Kharovi stíny – ta Táňa z Moymirova města se ukázala jako kapitánka Nočních stínů, a že chce artefakt taky! Samozřejmě to Ugrien dávat nechtěla (a mezitím, co se s ní Kibe „kámošil“, její kumpáni po nás šli po celym městě). A Zylovi stíny šli po Katanze, která šla po Hanze Erinskejch nekroušů, a která se stala naší spojenkyní v tomhle všem. Jenže to bylo složitější než se zdálo. Tak jsme si dělali vlastní intriky, a nakonec jsme plánovali, že artefakt uschováme v Korgaxově jeskyni.

     Teď už nevim, kdy přesně jsme artefakt dali Jaghradě, páč se nám zdálo, že jinak to nejde (Stíny i Hanza po ní šli, toš jsme usoudili, že to fakt myslí vážně, že je proti Ugrien). A odpluli jsme na další dobrodrůžo. To se totiž do toho vložil mezitim kamarád od Rytířů devíti hvězd Dinael a bývalý agent Orlích poutníků (zem mu buď lehká, na zpáteční cestě do Dálav jej někdo zavraždil…) a jestli bychom jako mohli zlikvidovat Ugrieninýho pohůnka Hwarišta, co má tajný sídlo „kdesi v džungli“. Měli jsme sledovat jednoho nekromanta, co „kamsi do džungle“ plul (přesněji Duhový prales). Málem jsme neodpluli, páč po nás šlo mrtě hajzlů, ale naštěstí se nakonec zbitkovali mezi sebou. A Katanga se k nám přidala a plula s náma. A s ní banda námořníků s počasnickym mágem, kerej se taky pěkně předved…

 

     Pluli jsme tudíž po stopách lodi nekromantské podél pobřeží Severní Tary východním směrem (navíc v době, kdy lítali lítajíci piraně - Zory, naštěstí jsme je minuli). A k tomu plul i renegád Zverobij, který se k nám přidružil, ale my ho moc nechěli (nekromant, i když prý bývalý, přece!). S Katangou plul další elf, maghavový závislák Ndogoro, orčí pyrofor (jehož jméno mi vypadlo z paměti) a lovkyně přízraků Balhala. Zajímavá sestavička, takyže jsme si zažili něco „srandy“.

     Po necelém aldenu plavby jsme konečně dorazili do Nového Peresliku, kde stopa našeho nekrouše zmizela. Předtím jsme však zažili mnohá dobrodružství. Jednak pitky i bitky s piráty, nákupy v koloniích (při jednom jsem koupil otroka Batua, ukázal se jako dobrý společník a pomocník – hlavně později) a jiné další peripetie. Nejhorší z toho pro nás byl incident v Plavenských koloniích. Tan počastnický kouzelníček, s kterým jsme si všichni docela padli do oka, byl pěknej sviňák. Byl to totiž almendorskej agent (a navíc jsme zjistili, že Katanga to věděla, a že ona se s nima paktuje, ale to už nás tak moc nerozhodilo…) a navíc hodně schopný mág! Podrobil si Imrama, tudíž jsme o něj přišli. Díky plavenskýmu psionikovi Jurimu se to dostalo na světlo a on toho mága zrušil… Nejcitelnější rána naší družině spáchaná od albirejské bitvy, kdy jsme Nxakeho začali postrádat…

    

     No a v Novym peresliku jsme si našli tři průvodce do džungle – podivného alchymistu Kaliňu (ten přesně věděl, kde Hwarištova skrýš je a určitě se s nim znal osobně…), bojovníka Gustu, co měl velkou držku a potrhlého druida Lemura. „Skvělá“ grupa. Těch pár dní v pralese jsme si užili. Pár přerostlejch brouků, Venkarandi, hadi (Kaliňa zhebnul uškrcen hadem, a zdědil jsem po něm jeho pěknej mečík, fakt kvalitka!), taky iluze ztraceného města atd, atd.

     A nakonec starý chrám – Hwarištovo doupě! A zrovinka tam byla kolem spousta domorodců a na chrámu se děl zvláštní rituál – na kameném stolci ležela nahá domorodá dívka a Hwarišt stojící nad ní něco předčítal z jakési knihy a za pasem mu visela obětní dýka. Frontální útok nebyl možný, páč na chrámu i pod ním stály namrtví – armáda jako sviň. Tak jsme to obešli a vyšplhali na chrám z druhé strany. Skočil na nás Temnej vlček, ale s tim si Balhala poradila.

     Čuchan v poslední chvíli sejmul Hwarišta zezadu – málem ho zapích jak prase (mno jo, ví kam bodat…) – ale i když to přežil, byl paralizovanej. My ostatní jsme kosili nemrtvý, lučištníci ze stříšky kosili lučištníky a my váleční jsme šli pročistit zbytek. Stejnak stihl kus utýct, ale většinou jen chabý kostlivci, dolů dovnitř pyramidy. No a domorodci? Ti když to viděli taky zdrhli, ale pryč do džungle.

 

     Vstoupili jsme tedy do hlouby chrámu. Nikdo nám nekladl větší odpor, všichni se stáhli do podzemí. Jelikož to Katanga Hwarištovi napálila šípem přímo do kebule, bylo jasné, že ty nemrtvé stále někdo ovládá.

     Dole se rozpoutaly bitky, které jsme dlouho nazažili. Vyčerpávající bylo, kterak na nás porád nabíhaly malé jednotky kostlivců a zombií. Nijak nám neuškodily, ale bylo to velmi, velmi namáhavé. Po chvíli mě to dokonce přestalo bavit…

     Zdrceni několika smutnými událostmi (potkali jsme asi stoletýho nekromanta, spíš vypadal jako nepovedenej ghůl, a než jsme ho stihli zabít, poslal na nás kouzlo „mrak smrti“, kerej zahubil Balhalu… pak nás málem dostal fext, já se Seregem jsme krapet zestárli, no ale díky Zverobimu to nebylo nejhorší, protože ovládl jednu skoro nezničitelnou nemrtvou opancéřovanou obludu…). Potom jsme se opevnili a vymýšleli další postupy. Čuchana jsme vyslali na průzkum a ten zjistil, že zbytek nemrtvých je s tím nekroušem, co jsme ho sledovali z Erinu. Byli zahrabaný v jídelně.

     Poslední útok byl veden ze dvou stran. Probyli jsme se až do jídelny, kde jsme byli málem zničeni neviditelnou mumií, a ještě k tomu lítající. Posledního nekromanta jsme též zrušili, nebylo to tak těžké (a pak dostal od Katangy do kebule…). Mohli jsme se vítězně vrátit domů. A to jsme samozřejmě udělali. Nebudu to dál zdržovat tím, jak jsme si nahrabali mrtě peněz a kouzelnejch předmětů a nebo co jsme zažili cestou nazpět (za zmínku stojí jen Kibeho úlet, když nás napadli piráti a on, posedlý kdoví čím, se vrhl jako berserk na Batua a usáp mu ruku a jen díky Zverobimu mu byla přišita zpátky, Kibeho jsme poslali do karantény a se svýma zbraněma se málem mohl rozloučit a mohla za to jedna nekroušská dýka – nějaká „široki“ či co!).

    

     Do Erinu jsme se vrátili jen já, Kibe a Katangovci. Sereg s Čuchanem a Zverobijem zůstali v Obrukovu a hlídali tam nějakou, na quanile závislou, paninku. A Batu se léčil u Estelinek tamtéž…

     V Erinu jsme se rozloučili s Katangou a spol., vraceli se do Dálav. Mě přijali na dvouměsíční výcvik v Gorazdově škole. Naučili mě tam líp šermovat s kordem, ale poslední alden jsem tam dělal instruktora. A Kibe se flákal dva měsíce v džungli. Fanaticky se tam vyučoval u známého potulného soudce Obruka.

     Po té době jsme se znovu sešli v Erinu. A zase problémy s Nočníma stínama a Hanzou. I Almendorský nás prudili (hlavně mě!). Důvod? Artefakt po nás chtěli! A samozřejmě nevěřili, že ho už nemáme. Fakt na zblbnutí. Naštěstí se v průběhu těchto binců objevila Wanawi! Trochu nám s tim pomohla (a vrátila Intawu… a taky si přivezla nového kámoše – lovce přízraků jménem Tarlen...).

     No a aby toho málo nebylo, najala si nás dunrilina kněžka Zagraxis z rodu Butrymů. Ale až po menším konfliktu v přístavu, kdy jsme byli přichyceni při nelegálním souboji.

     Měli jsme prohlédnout jednu věž v Moymirově městě. Ač banální věc, zjistilo se, že zde sídlí šílený nekromant – amatér jménem Hul. A ve sklepě měl zvláštního mazlíčka – vodního skřeta! A pak jsme později zjistili, že se motá kolem mnohem podivnějších událostí.

     Po návratu k Zagraxis nás milá paní poslala zachránit jejího bratra Odrena, že ho na Démantové stezce přepadli a unesli domorodci. Cesta lodí trvala dva dni. Pak jsme prohledali místo přepadení karavany a kdo nás tam nepřekvapil. Jakýsi bílý pavián, ale mluvící. A že ho máme následovat. Tak jsme ho následovali. Zavedl nás do obydlí druida Amošta, který nám zdělil, že Odren je zajat v Ústech džungle, sídle zlého šamana či koho. A taky tam byla zajata dcéra šamana hodnýho, ze sousední vesnice. Tak jsme šli.

     Ono místo byla sopečná jeskyň a vchod byl uzavřen jakousi kytkou, Amošt nám dal nějaký ovoce na upoutání její pozornosti – páč byla túze masožravá. Zverobij (vlastně Lapis Rob – změnil si identitu, ale image má furt stejný!), který tu pochoutku měl u sebe, páč uhodl Amoštovu hádanku, ji na tu kytičku hodil a just ona se po tom vrhla jak slepej po almužně.

     Vevnitř to bylo plný domorodců, kerý jsme vybyli a nakonec jsme se střetli se šamanem Charlebem. Ale nebyl to takový ten šaman hula-hula s chrastítkem, tenhle byl takovej svalovec obklopený nezničitelnou bariérou. Naštěstí jsme měli další dárek od Amošta, uhlík ve tvaru paviána, který jsme rozlomily a objevil se ten bílý pavián, kerý toho Charleba v takovém divném (asi šamaním) boji zabil. Odrena jsme zachránili, dcerku taky, taky jsme zabili obludu, divného člověko-netopýra s jednim okem a zjistli, že se tu děje něco nekalého.

     V jedné truhličce se nám zjevila iluze (nejspíš nějakym způsobem vysílaná z dálky) jekéhosi mužíka, staříka v pláštíku a se špičatým klóbrcem. Pohrozil nám pěstí a zmizel! Podivné. Vydali jsme se tedy pryč, ale bez Kibeho, protože ten se chtěl zmocnit vychladlého oka tý lítací obludy (měla odložené v jedný jeskyni plné hadů). Byl to obyčejnej šutr! A on kvůli tomu chtěl zdržovat. A my že né a tak jsme šli napřed. Nakonec nás dolítnul (umí se měnit na kondora, díky jednomu přívěšku získaného z Korgaxova pokladu).

     Odren, když se probral z šoku, nám zdělil, že musíme rychle plout do zátoky, kterou jsme našli vyznačenou na jedné mapě Jižní Dálavy, ležela v Charlebově bejváku. Má tam být proveden prodej zbraní pro domorodce. No nestálo to za zmínku, domordce jsme zničili, piráty taky. Ale byla to celkem sranda. A zabili jsme taky hostinskýho z Perly Erinu, kerej ten obchod zřizoval. S tímto lupem (hromada zbraní nevalné kvality a jiné blbosti) jsme se vrátili do Erinu, dostali odměnu a slib, že si nás Zagraxis ještě povolá, páč se děje opravdu něco divného, a že toto všecko má na starosti temný mág Xillos, že si asi dělá zálusk na Erin. Máme se na co těšit, říkal jsem si.

 

     Následující alden byly další potíže kvůli artefaktu. Naštěstí konečně pochopili, že ho nemáme a chtěli nás tudíž zabít. Hanza zajala Čuchana, mě almendorský agenti (s nima sem užil legraci…), atakdál. Mezitim si Sereg zařizoval hospodu – převzal ji po zesnulém, nevim jak se jmenoval (asi Nuš Paloch nebo něco takovýho), hospodu Perlu Erinu. Na Zagraxis jsme čas neměli, byli jsme rádi, že vůbec žijem.

     Nakonec to přišlo (12. travna, den po mých 25. narozeninách!). Obléhání města. Mrtě domorodců (podle některých snad dva až tři tisíce!!!) na mwutech dobilo Jižní Erin, Moymirovo město, Staré město se udrželo jen díky pevnosti a Ostrovní čtvrť díky silné obraně. Dost jsme se na tom podíleli a zabili dokonce velkýho („chřestícího“) šamana, ale bylo to jen taktak. Taky jsme se strachovali o „naši“ hospodu, nakonec ale vydržela. Tak jako my. Druhou noc obléhání dokonce připlula do města Sagjidara, jako že na pomoc. Hned mi bylo líp.

     Vzápětí jsme realizovali náš plán na zadržení Xillose. Já s Lapisem jsme to dali dohromady, Kibe nám to trochu rozšťoural a bylo! Nafingovali jsme dobytí paláce Butrymů (díky Batuovi, vypadal jako ti divoši – mimochodem dřív byl Xillosův voják!) a Xillos dorazivší dovnitř byl obelstěn. Lapis byl převlečen za Zagraxis a vyčaroval v místnosti čarovnou tmu, které se Temný mág ukrutně bojí. Sice se to povedlo až na druhý pokus, ale stejnak ho dostali. Mimo Lapise tam byl ještě Kibe a Čuchan (my ostatní jsme zaměstnávali divochy venku před palácem, abychom se pak nechali „zajmout“ a posléze je zničit. Sergé dokonce v duelu zabil vrchního generála!). Zbalili ho (mága) do úhledné hromádky neštěstí (a ten náš skřetek ho málem zapích, až jsme mu začali přezdívat „Zabiják temných mágů“) a vyšli s ním před palác. Jeho armáda z toho byla celá vyjukaná. A nebejt Sagjidary, skončilo by to. Nahrnula se tam, že jako máme Xillose vydat jí, jinak na nás poštve divochy. Asi se zcvokla, každopádně chystalo se k boji a již jsem měl chuť jí to porádně nandat (duel na dvě lintirový šavle…). Nakonec se vzbudila nebo co (asi ji Xillos posed, já nevim) a odtáhla. Tak skončilo obléhání Erinu a domorodci vzali panickým útěkem nohy na ramena.

     Moc jich teda nezbylo, sotva půlka! A to měli asi třikrát větší přesilu než erinští. I když na naší straně bylo dosti ztrát. Minimálně třetina obránců ve zbrani (tj. cca tři stovky) a možná trojnásobek toho mezi obyčejnými obyvateli. Nebylo to nic pěkného. Hrozný masakr.

     Druhý den jsme byli oslavováni jako velcí hrdinové a Butrymové, co si díky tomu udělali místo v čele správy města, nás zahrnuli díky a poctami. Takže se na nás nevztahuje vyhláška o zbraních, Seregova hospoda má postavení nejzabezpečenější a nejhonosnější hospody v Erinu, já si mohl přivlastnit nejlepšího válečného hřebce z butrymské stáje, po Kibem pojmenují první ulici v nový čtvrti a Čuchan dostal klíč od města a taky si můžem být jisti, že nám přestanou v tomhle městě všichni chodit po krku…

     No a zkráceně: Sagjidara nás „přinutila“, abychom s ní pluli na první velkou výpravu do Korálových ostrovů. A teď mě tak bolí ruka od psaní, že si dám pauzu až na loď. Vyplouváme za dva dny.

         

    29. traven, 850

    Máme za sebou dva aldeny po tom, co jsme vypluli z Erinu. Nejhorší plavba co jsme kdy zažili. Nějaký obří hadi a hačíby, to bylo to nejmenší. Nedávno jsme ještě kotvili na Barbarských ostrovech a řešili záhadu se zmizením obyvatel sady Hanova. Šlo o nepojmenované zlo usídlené v sopečné jeskyni. Plné myšlenkových bytostí. Serega zkameněla medůza, mě s Batuem málem zabil minotaur, zdrhali jsme před eskadrou gorgon, ze stínů nám ubíral na životě stín, Kibeho málem zrušila soubojem myslí dungil z jezírka, která nás nakonec varovala před tím „Zlem“ a poprosila nás o likvidaci „Lávového pána“. Měla smůlu děvenka, ten byl nad naše síly. Jo ještě před rokem a s Nxakem by to bylo jináč… ale dneska nám chybí ty arvedanské artefakty na takovéhle série! „Zlo“ bylo lehce porazitelný, aspoň pro Lapise a Sagjidaru (vytáhla z rukávu nějaký trik, zřejmě).

     Obyvatelé se vrátili do našeho světa, utekli jsme z bouřící se sopky a Kibe oživil – odkamenil – Serega. A pak nějakou zkamenělou arvedansou kněžku. Jenže se do jejího těla vcucnul temný duch a začal nás ohrožovat. Kibeho složila speciálním psychyckým útokem. A Lapis naši novou „kámošku“ zmutoval v hromádku hnusu (říká tomu „mágův velký mix“!?).

     A včera nás potkala, těsně před korálovými útesy, kterými se Sagjidara uměla proplést – ačkoliv je to nejnebezpečnější místo pro lodě, velká bouře. Ostatní lodě se nám ztratily a my se s poškozenou „Šupinatou krasavicí“ trmácíme na moři. Plujem podél útesů směrem jih (snad).

     Hmm slyším nějakej zpěv. To je pěkné….

 

                                                                                             Evan Stomat ® 2009

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA