Jdi na obsah Jdi na menu
 


Refe 3

7. 2. 2009

Scholastika - Filozofie a víra u Tomáše Akvinského

                       

Obsah:

Úvod                 - Tomáš Akvinský, myslitel středověku

Stať          - Výjimečnost jeho osobnosti

- Akvinského dílo a jeho význam

- Pro dnešního člověka

Závěr                - Správná cesta?

 

Úvod

Osobnost Tomáše Akvinského je pro mne již několik let synonymem středověkého člověka. Nikoliv nevzdělaného, otrhaného a vulgárního venkovana, takových jistě bylo ve středověku mnoho – ostatně jako v každé době, ale naopak vzdělance s neobvyklým nadhledem a vnímavostí ke světu kolem něj. Na svou dobu byl neobvykle aktivní. Cestoval, sepisoval své myšlenky a úvahy, přednášel na univerzitách, kázal. Pokud je pro středověkého člověka, jak jej dnes chápeme, příznačná zdrženlivost a neuspěchanost (tyto dvě vlastnosti u dnešního člověka těžko hledejme), svatý Tomáš po sobě zanechal dílo a skutky za několik středověkých životů.

Středověk mne již přitahuje od raného dětství. Ať už kulturně, politicky, vojensky nebo nábožensky byl pro mne něčím sice vzdáleným a romantickým, ale také jsem si byl vědom jakéhosi odkazu této „temné“ doby pro naší přítomnost. Čím déle se věnuji tématikou z přibližně tisíciletého období, tím více se mi otevírají další otázky a přitahuje mne každodennost středověku a středověkého člověka především. Je to pro mne jakési vyvrcholení jisté éry, která se zformovala v Antice a zasahuje až do dnešních dnů. Dávno jsem se oprostil od romantických představ a fantazií, přesto ve mne středověk stále probouzí pocit nostalgie a „starých dobrých časů".

Vrcholem středověku je bezpochyby dvanácté století. Těžká jízda vévodila bojištím v Evropě i na Blízkém východě, nebývalý rozvoj zažívala dvorská lyrika, církev stále více bojovala se světskou mocí o vládu nad „vším křesťanstvem“ a učenci společně s duchovními zasívali první semínka vrcholně středověké vzdělanosti. S nástupem univerzit přišel i nový směr ve vědění a náboženství – scholastika.

          

Stať

        Evropa na začátku třináctého století zažívala nejeden kulturní, politický i náboženský otřes. Svatá říše římská byla horkým bramborem pro dva mocné rody – Štaufů a Welfů. Gotické umění se šířilo po celém Západě a dostalo se až do Čech, které také konečně získaly dědičný královský statut. Církev nemilosrdně bojovala s herezemi, jako byli Albigenští na jihu Francie. Svého rozmachu zaznamenaly také univerzity, jejichž centrum se z Itálie dostalo do Francie. Podobnou paralelu bychom mohli vidět u největšího představitele středověké filozofie.

Život a dílo Tomáše Akvinského jsou provázané a od sebe neodlučitelné. Pokud neznáme jeho životní osudy, nepochopíme zcela jeho myšlenky a bez znalosti jeho tvorby nedoceníme poznání o jeho životě.

Narodil se v multikulturním a multináboženském Sicilském království. Fridrichovi II. se podařilo dosáhnout téměř nemyslitelného soužití křesťanů, muslimů a židů ve svém království. Sám Tomáš byl napůl Němec a napůl Norman. Jestli se narodil v roce 1224 nebo 1225 mi nepřijde podstatné. Důležitější je to, že zemřel o půl století později také v Itálii, jenže mezitím procestoval velkou část západní Evropy, pro kterou byla centrem Francie.

Také z dnešního „workoholického“ způsobu života by nám jeho činnost přišla jako nadmíru aktivní. Sepsal nebo nechal sepsat nejen všechny své myšlenky a komentáře ke svým předchůdcům, zajímal se také o výchovu a vzdělání svých potenciálních nástupců a staral se také o „své ovečky“ – učil na univerzitách a kázal v kostelech. Tehdy byl nevelký rozdíl mezi univerzitním učitelem a knězem – duchovním. Svatý Tomáš byl obojí.

Výjimečnost této osobnosti nemohla být doceněna v době, kdy se málokdo odvážil vzepřít zaběhnutým konvencím a přinášel nové myšlenky a poznatky ve vědě a náboženství. Pro jedny byl legendou již za svého života, spíše modla a pro druhé zase odsouzeníhodný „bludař“. Laici si jej po smrti rozebrali jako relikvie a od oficiálních představených své církve se dočkal uznání až téměř sedm století po své smrti. Přesto se našla spousta jeho současníků a následovníků, kteří uznávali jeho dílo a díky nim se mohlo stát mezníkem pro „středověké“ a „novověké“. Započala se tak myšlenková epocha trvající dvě století – Tomášem Akvinským počínaje a Mikulášem Kusánským konče.

Z jeho děl bych vyzdvihl tyto tři: Souhrn vší teologií, Teologická suma a Suma proti pohanům. Již ve své době byla první z výše jmenovaných po Bibli druhou nejvíce studovanou knihou, je tedy očividný význam, jaký mělo Tomášovo dílo pro středověké myšlení. Ve středověku bylo psané dílo něčím nedotknutelným a co bylo jednou napsáno nebylo možné nikomu odepřít. Proto klášterní skriptoria produkovala nezměrné množství přepisů, vzácně doplňovaných glosy a komentáři.

Akvinského význam tkví ve vyřešení dvou problémů ranně scholastické filozofie: prvním bylo znovunalezení Aristotela pro Evropu a jelikož se tak stalo zprostředkovaně z arabských přepisů, musela se samozřejmě obhájit křesťanská víra (což se mu jistě podařilo v Sumě proti pohanům) a dále ucelený výklad církevní nauky (Suma teologická i Souhrn vší teologií).

Nesmíme ani zapomenout na jeho mravní ponaučení pro tehdejší společnost, která však mají význam i pro dnešek, kdy se morálka a ctnost stává jakýmsi reliktem a tématem pro spíše literární díla a filmovou tvorbu než pro samotnou realitu. To ale spíš patří do etiky než do teologie a filozofie. Pro odkaz Tomáše Akvinského je zásadních „pět důkazu, neboli cest, existence Boha.“ Ty mají zásadní význam pro pochopení vrcholné scholastiky, ale tím bych se teď nechtěl zabývat.

Nyní bych chtěl přejít k zásadní otázce: mají myšlenky Tomáše Akvinského nějaký význam pro dnešního člověka? Vzhledem k tomu, jak se dnes většina lidí spokojí (nebo spíše nespokojí) se svým životem, myslím, že Tomášovi teze o existenci Boha a jeho skutečnosti jako takové pozbývají smyslu. Bůh je přítomen vlastně ve všem, neživé i živé přírodě, oddělit Boha od tohoto světa nebo tento svět od Boha je jako odtrhnout květ od stonku a prohlašovat, že zelená část rostliny je stále květina.

        Moderní člověk, který je upnutý na materiální svět a je mu cizí jakékoliv duchovno, se nemusí zajímat vůbec o to, zda „Bůh jest a co jest nebo není“. Mnozí lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou věřící, bych považoval za opak materialistů. Vidí pouze onu duchovní část a oddělují ji od materiálních věcí. Duchovní svět (a samozřejmě i Bůh) jsou jaksi mimo náš pozemský život a hraje pouze roli jakéhosi „pozorovatele“ (přirovnal bych to k dětské představě starého pána sedícího na obláčku…). Je to poněkud naivní a nedokonalá představa, ale pro průměrného člověka si asi těžko lze představovat něco, co existuje zároveň společně, ale odděleně. Pro středověkého člověka byly tyto „představy“ normální součástí života a nemusel se ani zamýšlet nad tím, že by tyto dva světy, duchovní a materiální, fungovali nějak zvlášť.

        Toto je pouze moje domněnka, pokud se na problém podívám jako „nezávislý pozorovatel“. Osobně totiž znám dvě skupiny lidí, které by do modelu „průměrného člověka dneška“ možná nezapadly, ale přesně vysvětlují dva břehy jedné řeky, řekl bych „řeky poznání“. Jednu skupinu tvoří opravdu striktní ateisté, kteří ani nepomýšlejí na možnost, že by mohla existovat jakási „vyšší moc“, „největší hybatel všeho“ apod. a spoléhají pouze na sebe „teď a nyní“. Mohl bych o nich říct, že jsou to klasičtí materialisté a „lidé rozumu“.

        Druhá skupina jsou pro změnu „lidé víry“. Materiální svět je pro ně pouze dočasným „útočištěm“ plným nástrah a nebezpečí, která usilují o to, aby sešli na scestí. Ti jsou o své pravdě natolik přesvědčení, že nepotřebují žádný teologický výklad nebo důkaz boží existence. Ti již svou cestu nalezli.

        Lze tedy v dnešní složité době být „člověkem víry i rozumu?“ Proč bylo pro středověkého myslitele, jako byl Tomáš Akvinský, naopak nepřístupné tyto dvě věci odlišovat? Myslím, že každý člověk má osobní svobodu a vůli se rozhodnout co je pro něj tou pravou cestou. Ale není přeci jen lepší se ohlédnout zpět do minulosti a díky tomu poznat svou přítomnost a být připraven na budoucnost? Proč si pokládat stále stejné otázky a nacházet na ně stejné odpovědi, když stačí poznat dílo filozofů jako Platón, Aristoteles a nebo právě Tomáš Akvinský, vzít do ruky Bibli a nakonec zjistit, že vše je o tomtéž, pouze jinými slovy?

 

Závěr:

        Pro mne jako zastánce platonismu, křesťanství v podání právě Tomáše Akvinského a ostatních scholastiků, ale také starého keltského učení, nelze od sebe oddělit „ducha a tělo“. Tedy nelze se obejít ani bez víry ani bez rozumu. Rozumným může být člověk díky víře a věřit může, protože to tak chápe jako správné. Není to vůbec jednoduché, zvlášť v dnešní zmatené době, kdy bez „logiky většiny“ a bez ztotožnění se se systémem (ať už je nadiktován kýmkoliv bez ohledu na Boha) nebo naopak s vědomím, že se na světě děje hodně věcí, které se lidskému rozumu příčí. Ale to je možná ta pravá cesta nebo lépe řečeno „pět cest“.

Myslím, že v lidských možnostech nelze přesně pochopit všechny zákonitosti Vesmíru jako celku (lze pozorovat hvězdy dalekohledem a žasnout nad jejich nádherou nebo se oddávat hlubokým meditacím a cestovat do „jiných dimenzí“, ale jak tyto dvě věci spojit dohromady?). Je nutné to přijmout jako fakt, stejně jako sv. Tomáš říká v díle Suma teologická: „Ale jakmile pochopím, co znamená slovo Bůh, hned z toho plyne, že Bůh jest.“

           

Adam Jíra

historie a klasická archeologie (2. roč.)

 

 

 

 

Použitá literatura:

 

Akvinský, Tomáš: Suma proti pohanům.

 

Akvinský, Tomáš: Suma teologická.

 

Pieper, Josef: Tomáš Akvinský. Vyšehrad: Praha 1997.

 

Pieper, Josef: Scholastika.

Osobnosti a náměty středověké filosofie. Vyšehrad: Praha 1993.

 

McGreal, Ian. P.: Velké postavy západního myšlení. 

Slovník myslitelů. Prostor: Praha, 1999.

 

Le Goff, Jacques: Intelektuálové ve středověku.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA