Jdi na obsah Jdi na menu
 


Refe 2

7. 2. 2009

Markomanské války

 

Obsah

1.    Vstup Germánů do dějin

2.    Nový římský císař

3.    Přesuny barbarských kmenů

4.    První fáze

5.    Druhá fáze

6.    Třetí fáze

7.    Výzkum na Mušově 

8.    Literatura

 

1. Vstup Germánů do dějin

        Od konce druhého století před Kristem, kdy do severní Itálie pronikly Kimbrové a Teutoni, musela Římská říše s Germány počítat jako s potenciálním nebezpečím a střídavě se před nimi bránit a nebo naopak útočit na jejich vlastní území. Germáni se stěhovali ze svých domovin v severní Evropě, usazovali se v původně keltských oblastech, a tím se stali sousedy římské civilizace. Bylo to v době, kdy byla barbarská Evropa integrována do impéria a pouze Germánie odolávala pokusům o začlenění mezi provincie.

        Několikaletou snahu o vybudování provincie Germania na přelomu letopočtů pohřbila bitva v Teutoburském lese. To už na scénu dějin vstupují Markomané sídlící na bývalém území keltského kmene Bójů. Jen díky povstání v Panonii se dvanáct legií vyhnulo Marobudovu kmenovému svazu a ještě dalších více než sto padesát let trvalo, než vstoupila noha římského vojáka na půdu Boiohaema, dnešních Čech.  

 

2. Nový římský císař

26. dubna 121 se v Římě narodil Marcus Annius Verus z hispánského rodu, který se později stal císařem Marcem Aureliem. V dětství se mu dostalo přezdívky Verissimus („nejpoctivější“), ale také filozofického vzdělání, především od významným představitelů stoicismu jako byli Iunius Rusticus, Apollónios z Chalcedonu nebo Claudius Maximus. Učil se řecké (od Alexandra z Frýgie) i latinské literatuře (učitel a přítel Marcus Cornelius Fronto).

Přestože dal přednost filozofii před bezduchým řečnictvím a snažil se dodržovat stoické ctnosti a zásady, jeho vláda byla poznamenána nešťastnými událostmi a ozbrojenými konflikty. Hned po prohlášení císařem (7. března 161) zavedl novinku v říši, totiž jmenoval svého spoluvladaře, kterým se stal Lucius Verus. Začátek jejich společné vlády provázely přírodní katastrofy (opakující se povodně) a hospodářské krize.

Podle předpokladů nastaly problémy na východě říše; v roce 162 propukl čtyřletý konflikt s Prathskou říší. Římané sice oslavili triumf, ale nová hrozba na sebe nenechala dlouho čekat.

 

3. Přesuny barbarských kmenů

Limes Romanus, hranici Římské říše, za Marca Aurelia chránilo čtrnáct legií (čtyři na Rýně, deset na Dunaji). Přesto Hadriánův obranný systém neuspěl a germánští Chattové a Chaukové v roce 162 pronikli z Dolní a Horní Germánie přes limit. Tyto vpády již poukazují na velké přesuny germánských skupin (snad způsobené stěhováním gótských kmenů do Černomoří), které se snažily získat bohatou kořist a nesmíme ani opomenout hledání úrodných oblastí vhodných pro osídlení.

Velký otevřený konflikt, který se mezi Římany a barbary rozpoutal ve středodunajské oblasti, se označuje jako Markomanské války podle kmene, který nejvíce pocítil jeho dopad. Do bojů se však zapojily další germánské a sarmatské kmeny (Kvádové, Obiové, Langobardi, Hermundurové, Naristové, Lugiové, Burové, Jazygové, Alanové, Roxolani a další). Boje neprobíhali kontinuálně, ale můžeme je rozdělit na tři fáze (někde se můžeme setkat se dvěma fázemi). První fáze byla pro Římany spíše defenzivní a nepřátelské kmeny byly během ní vytlačeny zpět za Dunaj a vojenské operace byly naopak přesunuty na germánské domácí území během druhé fáze. Třetí fáze znamenala další průlom římských legií hluboko do nepřátelského území, který však ve svém konečném důsledku, až na vysílení obou stran a uzavření míru, nic neznamenal.

 

4. První fáze

V roce 165 vpadly Germáni (převážně Langobardi a Otiové) na území říše. Tento útok předcházel mohutným útokům, ke kterým došlo o rok později. Barbarské hordy zaplavily provincie podél Dunaje a dostaly se dokonce až do severní Itálie k branám Aguileie, kterou oblehli. Nájezdy způsobily obrovské hmotné škody a také odvedení mnoha zajatců do barbarica. Zajištění obrany bylo komplikováno morovou epidemií zavlečenou vojáky z východního tažení proti Parthům a nedostatkem finančních zdrojů (císař byl nucen rozprodat část svého majetku). Navíc náhle zemřel spoluvladař Lucius Verus (r. 169), který velel obraně.

Díky nepřipravenosti čelit takové hrozbě, byli Římané nuceni posílit hranici říše a vyřešit nedostatky v její obraně. Kromě toho začali opevňovat města ve vnitrozemí a dokonce se přistoupilo k obvodům v samotné Itálii (která od této povinnosti byla oproštěna za Vespasiana) a do armády byli povoláni gladiátoři, otroci či germánští žoldnéři.

Nakonec vedl armádu sám císař Marcus Aurelius, přesunul svůj hlavní stan do Carnunta na břehu Dunaje. Podařilo se mu znovu zajistit stabilitu na hranicích. Výhodou byla nekoordinovanost jednotlivých germánských kmenů a jejich vzájemná nevraživost.

 

5. Druhá fáze

Římské legie poprvé překročily Dunaj v roce 172 a vstoupily na území Kvádů. Takto je odřízly od svých spojenců Markomanů na západě a Jazygů na východě, na které zaútočily v následujících dvou letech.

Z této doby pochází známá historka (popsaná historikem Cassiem Diem) o zázračném dešti, který římské vojáky zachránil před smrtí žízní a naopak barbarům způsoboval zranění. Prý šlo o zásah egyptského mága působícího v římských řadách (tažení se zúčastnila mj. africká III. legie), podle křesťanských vojáků to byl zázrak přivolaný jejich motlitbami. V každém případě je to dobrá ukázka toho, jak se museli legionáři vypořádat s nehostinným prostředím, pro ně tolik neznámým, navíc s nepřátelskými hordami útočícími ze všech stran.

Kmenoví předáci (např. markomanský král Ballomar) však byli ochotni s Římany jednat a po deseti letech od prvního vpádů barbarů za Limes Romanus byl uzavřen mír. Mezi podmínkami nadiktovanými Římany bylo vyklizení čtrnáctikilometrového pásu podél Dunaje, propuštění zajatců a poskytnutí vojenských sborů k tažení proti uzurpátorovi Avidiu Cassiovi na východě.

Císař sice mohl oslavit v Římě triumf, jenže mír nevydržel dlouho. V roce 177 byly obnoveny boje s Germány (s Jazygy se podařilo uzavřít nový mír s mírnějšími podmínkami). Následující rok se Marcus Aurelius (společně se svým synem a již spoluvladařem Commodem) vrátil na limit.

 

6. Třetí fáze

Také nazývána „druhá germánská válka“ (expeditio Germanica secunda). Pro Římany byla velmi úspěšná, což dokazují nejen pozůstatky pochodových táborů, a mohli bychom uvažovat o regulérním cíleném pokusu začlenit část dnešní Moravy a Slovenska do impéria. Císař mohl mít skutečně ambice pro vytvoření nové provincie Markomania (popř. Sarmatia na východě).

Tehdy se římské jednotky dostaly zřejmě nejseverněji (pokud pomineme nové nálezy z Olomouce-Neředína). Hluboko na území Kvádů, v dnešním Trenčíně, tábořila II. legie pomocná v zimních měsících na přelomu let 178/179 pod vedením legáta Maximiana (viz. slavný vytesaný nápis na trenčínské skále).

        Jakékoliv další velké vojenské akce a případné úspěchy ukončil náhlý skon císaře Marca Aurelia po těžké nemoci (kterou nedokázal odvrátit ani jeho osobní lékař – věhlasný Galénos). Stalo se tak 17. března 180 ve vojenském táboře Vindobona (nebo Sirmium v Srbsku). Jeho nástupce, Commodus, již nepřikládal tažení na území barbarů takový význam a uzavřel s Germány mír. Tím definitivně skončily tzv. Markomanské války.

           

7. Výzkum na Mušově

        Kromě písemných pramenů dobových autorů máme cenné údaje o průběhu Markomanských válek pocházející z archeologických výzkumů. Jedním z nich je u nás nejdéle trvající nepřetržitý výzkum na Mušově-Burgstall (měl jsem možnost se jej osobně zúčastnit). Římská výšinná fortifikace nám dává poznat, jak se legionáři dokázali vypořádat s životem na okupovaném území. Dokládají to pozůstatky obytných i řemeslnických budov, zbytky výzbroje, cihly s kolky (X. legie) apod.

Vůbec lokalita Mušova je bohatá na objevy z této doby: několik pochodových táborů (Mušov-Na Pískách) nebo knížecí hrob (s nálezy stříbrných a zlatých nádob a šperků provinciálního původu) poukazují na těsné kontakty mezi Římany a Germány. Limes Romanus nebyl zdaleka tak neprodyšný, jak by si možná jeho budovatelé přáli. Snad si to císař Marcus Aurelius uvědomoval a pochopil, že je nemožné zastavit narůstající nápor barbarských hord ze severu, a že je nutné si je podmanit na jejich vlastním území. Pouze přirozený průběh věcí mu zabránil v oddálení pádu své říše.

 

8. Literatura:   

·                     Droberjar: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha 2002.

·                     Droberjar: Věk barbarů. Praha 2005.

·                     Kolektiv autorů: Dějiny pravěku a starověku II. Praha 1989.

·                     Grant: Dějiny antického Říma. Praha 2006.

·                     Burian: Římské impérium. Praha 1994.

 

 

 

Adam Jíra (KAR + HIS, 2. roč.)

                                                                                             Evan Stomat ® 2009

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA