Jdi na obsah Jdi na menu
 


Refe 1

7. 2. 2009

Argonauti a výprava za Zlatým rounem

 

Není pochyb, že výprava za Zlatým rounem je typickým příkladem „questu“, tedy cesty hrdiny (nebo skupiny hrdinů) za splněním určitého cíle. Zde máme dokonce výkvět veškerého řeckého „hrdinstva“ pohromadě. Něco podobného můžeme vypozorovat  například v Artušovských legendách a v hledání Svatého grálu. Přestože zde nalezneme spoustu odlišností, stejně se neubráním srovnání těchto dvou příběhu. Artušovské mýty totiž utvářeli mytologickou rovinu ve středověku jako žádné jiné legendy a zůstaly živé i dodnes, a to platí pro i řecké mýty a legendy.

        Jestliže bylo hledání Svatého grálu stěžejním pilířem středověké literatury, můžeme toto říci i o výpravě za Zlatým rounem? Odpověď na tuto otázku můžeme hledat v historickém jádru obou z pověstí, ale také v jejich vývoji. Historickému pozadí mýtu je však těžké se dopátrat, proto se jimi nebudu příliš zabývat, abych nezabředl do nejistého tápání. V osobě krále Artuše a rytířích kulatého stolu opravdu můžeme identifikovat skutečného panovníka z temného raného středověku a jeho družiny, ale je tomu i v případě Iasona a Argonautů? Určitě ne, přesto však můžeme v námořní výpravě do Kolchidy vidět první pokusy o objevitelské cesty prvních řeckých mořeplavců do vzdálených a neprobádaných vod. Ty nebyly jistě méně dobrodružné, než jak nám líčí např. Apollonios Rhodský, s jistotou však nemůžeme (na rozdíl od Artuše) příběh historicky datovat. Navíc nám situaci stěžuje velmi chaotická chronologizace celých řeckých mýtů. Jenže kouzlo takových mýtů je právě v jejich nadčasovosti a není důležité KDY, ale ŽE se staly.  

        Nesmíme zapomenout na to, jaký byl význam takové výpravy. Cíl je jasně daný a s nadšením se na ni chystá většina tehdejších hrdinů. Že by je lákala pozemská sláva? To jistě ne, snad všichni účastníci již měli valnou část své kariéry za sebou a znalo je celé Řecko. Takže peníze a kořist? O takové pomíjivosti, jako je majetek, nemůže být řeč. I když se jedná o Zlaté rouno, barva je zde pouze symbolická a nejedná se o žádný poklad v pravém slova smyslu. Ve skutečnosti, v případě válečného tažení, o zisku kořisti nemůže být pochyb. Jenže tohle nebylo válečné tažení. Zde je zase na místě srovnání se Svatým grálem, jakožto věci nedozírné hodnoty, ale ne v rovině materiální, ale v duchovní. Ale potřebují hrdinové, kteří se dokonce hlásí k bájným Mynijcům (a lidé jim říkali Mynijovci) a mnoha z nich koluje v krvi božská krev, nějakou duchovní osvětu? Nejde nakonec jen o „dovolenou“, protože hrdinové již mají dost zachraňování světa a chtějí si prostě jen vyrazit na výlet? Přeci znají mnohá nebezpečí, která na ně cestou čekají, a to ne zdaleka všechna! Určitě počítají s nepříjemnostmi i ztrátami, proto se pojistí minimálně přízní bohyně Athény, která jim dokonce pomohla s výstavbou lodi. Možná jen to, že poplují na takové lodi je motivovalo k účasti na výpravě? 

Podle mne jde o potvrzení jejich slávy a statečnosti. Jsou rekové schopni společně vykonat navenek nesmyslnou cestu za něčím, co snad ani ve skutečnosti neexistuje, a pokud existuje, tak na druhém konci světa a za mnoha nebezpečími? Zkrátka jde o zkoušku. A to tak obtížnou, i když se to nezdá, že ji všichni musí vykonat společně. Zaleží na tom, jestli uspějí a zda všichni cíle dosáhnou. My víme, že se tak nestane a přece jen někteří sejdou ze společné cesty, ať již dobrovolně či nikoliv.

V tomto příběhu je patrné, že úspěch cesty záleží na společném úsilí. Samotný Iason by přeci sám do Kolchidy nikdy nedorazil. Sám by loď neuřídil a jiná cesta nevedla. Po souši nešlo takovou cestu absolvovat. A lítat také neuměl. Tedy existovala jen jediná správná cesta. Cíle však musel dosáhnout jen sám, bez cizí pomoci (my však víme, že tomu tak nakonec nebylo). Zde znovu srovnání s hledáním Grálu: spatřit jej mohl pouze jeden jediný rytíř, který šel správnou, tedy jedinou cestou. Jakákoliv jiná byla špatná a k cíli nevedla.

Lidé (a zvlášť heroové) odjakživa hledali. Ať už smysl života, klid a mír nebo slávu a nebo nesmrtelnost, vždy však hledali sami a opuštěni na celém světě. Iason měl to štěstí, že jej doprovázela kvalitní skupina. Každý byl výrazným jednotlivcem. Proto se zaměřím na některé z nich, ty nejvýznamnější.

 

Po staletí se Legenda o Argonautech formovala a měnil se jmenný seznam. Jistý je jejich počet, a to padesát, protože loď Argó byla padesátiveslice. Jistě záleželo na tom, jaký hrdina byl zrovna „v módě“. Někteří však neopustili svá místa po většinu verzí. Tak tedy, ti rekové, kteří vyslyšeli Iasonovo pozvání na výpravu do Kolchidy a dostavili se k vyplutí z přístavu Pagasai, byli s velkou jistotou tito:

Orfeus, který nejen udával zpěvem a hraním na lyru tempo veslování (tzv. funkce „triéraula“ byla na antické lodi přeci nezbytná), ale také dokázal uklidnit jakékoliv rozmíšky (o ty jistě nebyla na dlouhé plavbě nouze).

Hérakles, nejslavnější a nejsilnější z řeckých heroů, sice zaujal čestné místo na prostřední lavici, kde podle tradice nemusel veslovat, zato však musel sedět přesně uprostřed, ani vlevo ani vpravo. To proto, aby se pod jeho vahou loď nepřeklopila. Podle mnohých se měl stát velitelem lodi, ale sám se toho vzdal a navrhl Iasona, který výpravu uspořádal (velitelem je tedy ne ten zdánlivě nejlepší, nýbrž ten, který vše vymyslel!).

Thésea, který například porazil Mínotaura v labyrintu, snad netřeba  představovat. Zdá se ale, že byl do posádky některým ze starověkých autorů podstrčen jaksi do počtu, protože v příběhu nesehrál výraznější roli.

Kalais a Zétés, synové Boreovi, naopak byli, nejen pro svůj dar létání, velice nepostradatelní (resp. měli nejednou tu možnost prokázat svoji užitečnost). Příkladem za všechny je odehnání harpyjí.

Kastór a Polydeukés, další nerozlučná bratrská dvojice, pocházela ze Sparty a byla všude známá jako Dioskúrové a jejich samostatné činy nebyly méně obdivuhodné než ty, které vykonali společně.

Atalanté, pocházející z Kalydonu (tak měla blízko ke Kalydonskému kanci…), byla lovkyní, prý panenskou. Podle některých autorů se však později stala matkou jednoho z účastníků války proti Thébám. Ještě existovala jedna její neméně slavná jmenovkyně, dcera boiótského krále. Je však možné, že obě byly jedna a tatáž osoba, později rozdělená na dvě.

 

Takto samozřejmě můžeme pokračovat až k poslednímu Argonautovi. Jenže údaje se opravdu mnohdy liší natolik, že by bylo zdlouhavé je zde všechny jmenovat, natož pak o nich něco podrobněji povědět. Všichni (a především ti nejdůležitější a nejvýznamnější) bývají vyjmenováni hned na začátku příběhu. Někteří se později objeví na scéně, aby se už vůbec neukázali. Mají zde však své místo a hrají stěžejní roli (např. Hylas, kterého zajali náruživé nymfy ze studánky, a kvůli kterému od plavby opustili Herakles a Polyfémos – nesplnili tak úkol a nedorazili do cíle výpravy).

Nyní zmíním už jen ty nejpodstatnější, bez kterých by to moc dobře nešlo. Jedná se o jedince s nepostradatelnou funkcí pro samotnou plavbu na otevřeném moři:

Na lodi potřebovali schopného věštce a tím byl Mopsos, rozumějící ptactvu, snad pocházející z kmene Lapithů, příbuzných Kentaurů (na rozdíl od nich vypadali jako lidé a neměli se s nimi v lásce). Za věštce byl také považován Argejec Amfiaraos (takže měli možná věštce dva).

Asklépios, později bůh, se staral o zdraví posádky (o něm se však zmiňuje málokdo, např. Apollonios Rhodský mezi ně nepatří). Jenže na dlouhé plavbě medika potřebovali a koho jiného měli mít s sebou, když ne toho nejlepšího z nejlepších?

Silák Tífys měl tu čest ovládat kormidlo a honosit se tak titulem „kibernetos“. On udržoval kurs a závisel na něm osud celé lodi. Samotná plavba probíhala téměř bez obtíží, a přestože se v těchto vodách ještě nikdo neplavil, Argonauté nezabloudili. 

Hlídkování měl na starost bystrozraký Lynkeus. Viděl pod vodu, skrz dřevo i skály. Byl tak zároveň radarem i sonarem.

Hlasatelem byl syn Hermův Echión.

A nakonec sám Iason, strůjce a velitel výpravy (na triéře je kapitánem tzv. „triérarchos“).    

Mnozí autoři trefně poznamenávají, že se „nikdy předtím ani potom  na jedné lodi neshromáždila tak urozená společnost.“

 

        Ještě jedna zajímavá poznámka: mnozí výše zmínění (ale i nezmínění) hrdinové se zúčastnili lovu na kalydónského kance…

 

        Jak jsem se již zmínil, samotná plavba probíhala bez vážnějších obtíží. Dlouhou chvíli si krátili vším možným, například soutěží, kdo vydrží nejdéle veslovat. Samo sebou vyhrál Hérakles (ten ale seděl na lavici pro neveslující, tak jak je to možné?), kterému však veslo prasklo. Musel si zhotovit nové a použil na to celý strom (smrk). Paradoxně tak učinil zrovna když nymfy unesly Hyla a opustil výpravu… 

Jakmile však Argonauté přistáli na pevnině nebo ostrově, zažili nějaké dobrodružství. Bylo tedy bezpečněji na moři než na pevnině? Je zde patrné, že v době, kdy se staří Řekové plavili po Černém moři, neměli zde nebezpečného konkurenta. Jakmile však byli nuceni přistát, nemohli počítat s tím, že je domorodci přivítají s otevřenou náručí.

       

 

Naši heroové se dostali do opravdu bizarních situací. Tak například na ostrově Lémnu je přivítaly samé ženy. Dostalo se jim opravdu vřelého přijetí, protože Lémňanky žily již dlouho bez příslušníků opačného pohlaví. Byly totiž obětí svého vlastního extrémního feminismu, když zavraždili všechny své muže, prý pro nevěru. Bohyně Afrodíté je totiž poznamenala strašlivým zápachem. Mužové je odmítli a vyměnili za thrácké zajatkyně. Argonauté by snad ve výpravě nepokračovali, kdyby je Hérakles, který mezitím, co se ostatní bavili se svými hostitelkami, hlídal loď, nenahnal zpět k veslům. Přesto mnoho z nich stačilo za jedinou noc zplodit početné potomstvo!

Zde Hérakles ukázal, ne poprvé ani naposled, kdo je pravou autoritou. Velitelem ale musel být Iason, který jediný mohl dosáhnout cíle. Hérakles tak neměl žádnou zodpovědnost, proto mohl výpravu opustit. Je pravda, že podobný „omyl“ jako v případě Lémňanských žen se již neopakoval a Argó bez delších průtahů a odboček mířila k cíli.

Všude ale čekaly různé nástrahy, které výpravu ohrožovaly. Jako při každém „questu“, museli hrdinové řešit menší „questíky“, aby tak prokázaly svoji odvahu a schopnosti. Někdy bylo nezbytné vyřešit úkol, bez toho by totiž nemohly pokračovat dál. Prozřetelně totiž, ještě než propluli zrádným Bosporem, odbočili do Thrákie, kde narazili na slepého krále Fínea. Jedině on mohl Arginautům poradit, jak bezpečně pokračovat v cestě. A tak jej zbavili trestu, který na něj seslali bohové. Totiž Fíneus trpěl hladem, protože ohavné bytosti harpyje (napůl ženy, napůl ptáci) mu pokaždé sežraly jídlo, co nesnědli poničily svými exkrementy a poté odlétli. Zde se konečně předvedli létající bratři Kalais a Zétés, kteří harpyje zahnali. Díky Fíneově radě potom Argonauté propluli Bosporskou úžinou, která se střídavě otevírala a zase zavírala. Resp. tak činily dvě skály, Symplégady, ale poté co Argó bez úhony proplula skrz, byla naplněna stará věštba, že pokud mezi skalami propluje loď, již nikdy se úžina neuzavře. Argonauté byli tedy opravdovými průkopníky.

Výprava se tak ocitla ve vodách Černého moře. Nejnebezpečnější část cesty tak měli za sebou. Sice se nacházely v neznámých končinách, ale o čem není známo, neexistuje. Po nějaké době a menších obtížích tedy konečně přistáli v Kolchidě. Zde vyprávění ukončím, protože Zlaté rouno již získal Iason sám (s menší Médeinou pomocí) a Argonauté sami již v příběhu nesehráli výraznou roli. Jejich úkol, tedy doprovodit Iasona do Kolchidy, byl splněn a nic nebránilo cestě domů.

Přesto na ní zažili ještě mnohá dobrodružství, plavili se totiž skrz celou Evropu a téměř celé Středomoří. Ale to už je jiný příběh. Své vyprávění ukončím tedy slovy Apollonia Rhodského, kterak končí jeho vyprávění:

„Laskavi buďte mi reci, vy potomci blažených bohů! Od roku k roku nechť liběji zní hlas tohoto zpěvu lidem. Neb dospěl jsem k tomu, kdy slavně se skončila řada veškerých svízelů vašich. Již žádný vás nečekal zápas při plavbě od země Aiginské dál, již nehody žádné nebylo, kterou by vítr neb bouře vám přinesla cestou; pokojně minuvše Kekropskou zem, též Aulidu slavnou, opodál Eubojských břehů a obydlí Opuntských Lokrů pobřeží pagaského jste dosáhli s radostným srdcem.“

 

 

 

Literatura:

 

Graves, Robert – Řecké mýty, Praha 1982.

Neškudla, Bořek – Encyklopedie řeckých bohů a mýtů, Praha 2003.

Zamarovský, Vojtěch – Bohové a hrdinové antických bájí, Praha 1996.

Campbell, Joseph – Proměny mýtů v čase, Praha 2000.

Rhodský, Apollonios (přeložil Josef Jaroš) – Argonautika, Praha 1924.

Burnová, Lucilla – Řecké mýty, Praha 1999.

 

 

Adam Jíra

 

Konečná verse v Praze dne 15. května 2007

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA